Thanksgiving Holiday should be peaceful without a drop of blood

Amen, it was!

We spent this day by observing the beauty of the mountain landscape, traditional Torajan architecture, its history and artistry of weavers and builders. As we moved throughout the north of Toraja land we discovered the traditional architecture is not a museum. It is a living feature of the life here as we were passing village after village with traditional Torajan housing prevailing style of housing with new houses under construction in most of locations we visited. You cannot help but admire the construction technique, the workmanship, methods of measurement and surveying as I discuss them with young master builder. However critical I may have been to absolute lack of empathy and compassion with suffering of butchered animals, you cannot see their ability to keep their culture, custom and lifestyle successfully intact and free of undue external influence. Damn the government in Jakarta, damn the rest of Indonesia, damn Sulawesi! What really matters is my clan!!!!!

In the shade of some of the village granaries we found weavers adjacent frequently to the shops offering the fabrics and even interesting antiques so observing their craft was immediately followed by the frontal attack by business people in charge of selling no matter what and for how much. God bless them!

Tracking Komodo Dragons

Komodo is a relatively small island , separated from much larger island of Flores by the Lintah Strait. A treacherous body of water where whirlpools created by mixing waters of Indian and Pacific Oceans can make divers fight hard to save their lives. So what can you do if not diving in manta and turtle infested waters around Komodo? Go on the island tracking the great attraction of the National Park, a rather weird remnant of dinosaurs age, an animal aptly called „Komodo Dragon“.

You better start early because November is the hottest month of the year in Komodo with temperatures reaching 100F=40C. And so we did. Jumping off the boat after a pleasant night spent on the deck in protected Sabita Bay. At the Park Ranger Station we paid the entrance fee and picked up the young tracker to chase Komodo Dragons and other animals of the island: deer and wild pigs. It is about 7:30am and the air is already gone heating up over the coastal flatland as mom and tracker push mercilessly forward. Nothing can stop us in our quest to see Komodo Dragons. Those animals are no funny geckos on steroids. While they can reach the age of 60, dragons of more than 3m or 10ft length are quite common. People and dragons exercise mutual respect as both are carnivors but of the large animals living on the island they prefer deer over wild pigs. Majority population of large island of Flores are Christians so they joke about Komodo Dragons being Muslims for their distaste of wild pigs. If dragons kill the deer they frequently overstuff themselves and for a day or two they barely move until they at least partially digest their kill.

And this is our chance to find them. As we proceed on the trail we see in the bushes deer in small groups carefully watching us and testing our intentions as humans probably have a bad reputation just as the dragons. Less frequently we see wild pigs of more then decent size as they enjoy low status on the dragon priority list. As we move further into island’s interior, Mom the tracker points out to the rest of our group evidence of this strange animal in the trail dust.

What looks more or less like ashes of the last night’s fire place are piles of dragon poop in which we can find pieces of deer bones. What may look like bicycle tire imprints in the dirt of our trail are actually dragon tail prints. Finally the dragon footprints fill us with hope that the creature may not be far away. And here he is finally. Thankfully not very aggressive as he tries to clear out safely before we get too close to him.

And then he disappears in the safety of the bush and we can walk back to the jetty where our boat is waiting for us.

Let’s go diving again. It is too hot here!

Říjnové zimní pozorování polární záře na severu Norska

Při plánování letošní dvoutýdenní cesty na sever Norska a Finska jsme se s manželkou rozhodli pro variantu, která odpovídá následujícím kritériím: navštívit místa, která jsou na okraji zájmu cestovatelů, a vydat se na cestu v době nástupu zimy a tedy minima turistů. Následující řádky nejsou věnovány popisu ubytovacích zařízení a servisu, ale ojedinělým zážitkům.

Celá oblast Finnsmarky a severního Laponska v oblasti Ivala je charakteristická rozlehlostí, nízkou koncentrací osídlení (vyjma pobřeží) a tím pádem i velmi omezeným rozsahem služeb. Tato skutečnost se ještě více umocňuje po sezóně, kdy mnohá ubytovací zařízení a služby pro cestovatele jsou de facto zavřeny. S tímto musíte počítat při přípravě vybavení a harmonogramu trasy. V opačném případě budete pouze přejíždět desítky (možná stovky) kilometrů od ubytování k ubytování. Při plánování treků je třeba mít na zřeteli, že mapy nejsou příliš dostupné a žádná z nich neobsahuje kompletní topografické zaznačení všeho, co je pro orientaci v terénu potřeba. Proto je nejlepší využít server ut.no, kde jsou zaznačeny téměř všechny turistické trasy v Norsku a to jak oficiální, tak od nadšenců.

V první části našeho pobytu jsme se vydali z Kirkenes (nejvýchodnějšího norského přístavu s významným hnědouhelným dolem a též místa, kde kvete prostituce díky téměř zanedbatelné vzdálenosti od Ruska) na trojmezí zemí Norska, Finska a Ruska. Procestovali jsme v Norsku již mnohé kouty, ale tento je ten nejvíce divoký a netknutý. Jedná se o národní park Pasvik, který je obklopen Ruskem a Finskem a cesta do Kirkenes trvá dobré tři hodiny jízdy autem po zpevněné a nezpevněné cestě s výmoly. Při pozorování hraniční řeky s mezi Ruskem a Norskem jsme byli po krátké chvíli zastaveni norským policistou s upozorněním, že se nemáme přibližovat hranici, aby nedošlo zbytečně k incidentu s ruskou stranou. Toto doporučení nám dají též norští vojáci v pravidelných intervalech střežící hranici na cestě ke zmíněnému trojmezí. To je samo o sobě zajímavým místem – jedná se o jediné místo, kde lze tak blízko vidět střet západního světa s tím východním. Finsko má vytvořené 4 km široké pásmo, do kterého lze vstoupit pouze na základě povolení. Opět jsme upozorněni na fakt, že se nemáme přibližovat k ruskému území, neboť celá oblast je monitorována.

Ve druhé části naší cesty se přesouváme do Finska do národního parku Lemmenjoki, ve kterém využíváme chat určených pro cestovatele. Na třídenním treku opět potkáváme celkem 6 osob – lovce, který nás upozorňuje na zhoršení počasí a zlatokopy stahující se na zimu z „hor“. Dále zažíváme silnou polární záři, a to za úplňku, což vytváří opravdu nezaměnitelný pohled na noční krajinu. Druhý den jsme byli skutečně nuceni podniknout návrat za intenzivního celodenního sněžení.

Tento fakt nám výrazně ztížil další vývoj cesty. Jelikož sníh pokryl všechny orientační body na stezkách ve Finnsmarce, byli jsme nuceni naši cestu vést metodou pokus – omyl. I přes několik vytipovaných výletů jsme nebyli příliš úspěšní v rozeznávání cesty a nemáme lyže nebo sněžnice (nepředpokládali jsme potřebu tohoto vybavení na počátku října). Po dvou zoufalých pokusech o nástup na stezku v blízkosti Karasjoku jsme se rozhodli pro přesun k Nordkappu. Ačkoli jsme tak původně nechtěli učinit, rozhodnutí jsme rozhodně nelitovali. Podařilo se nám zastihnout polární záři přímo na liduprázdném Nordkappu, který byl k tomu ještě pokryt sněhovou pokrývkou. Nordkapp leží na ostrově Magerøya, který s pevninskou Evropou spojuje 6,9 km dlouhý podmořský tunel, dosahující hloubky až 212 m pod hladinou moře.

Jelikož se pravidelně vydáváme do Norska nebo Švédska v zimě na běžky či sněžnice, cesta byla pro nás vítanou ochutnávkou zimy. Cestu lze jedině doporučit těm, kterým nevadí občasné nepohodlí, které je ale vykoupené prvotřídními přírodními úkazy a možností procestovat část Norska, která je vším jen ne tím klasickým Norskem.

Parádní místo na konci světa

Martinhal Family Hotels & Resorts leží těsně před městečkem Sagres. Kdysi dávno známý konec světa leží na úplném jihozápadě portugalské provincie Algarve. Martinhal s historií teprve od podzimu 2010 patří podle mnohých hodnocení mezi vůbec nejlepší evropské rodinné resorty. Rozsáhlý areál je tvořen hotelem, desítkami vil, více než 150 domky a townhousy. Pro testovací pobyt jsem vybral Pinewood House se dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami, velkým obývacím pokojem s kuchyní, terasou, bazeném 8×4 metrů a malou zahradou. Potěšilo především pravidelné čištění bazénu.

Součástí resortu je několik bazénů pro děti i dospělé, tři restaurace, dětský klub, atrakce pro děti, tenisové kurty, půjčovna kol, dva bary, obchod s potravinami a oblečením, příjemné spa a velmi krásná zákoutí. Čistá architektura nízkopodlažních domků a dřevěnného/kamennému hotelu dodává každému návštěvníkovi Martinhalu velmi příjemný pocit a jakousi touhu se na místo opět vrátit. Kouzlo místa spočívá i v tom, že je zcela pusto návštěvníků z východní Evropy. Dominují Britové a Irové. V menšině jsou Němci a Francouzi.

Servis je příjemný a nevtíravý. Kromě hotelu každá ubytovací jednotka disponuje vlastní kuchyní. Každý si tedy může vařit sám. Ale má i možnost využívat jednu z restaurací. Všude je čisto, zaměstnanci resortu jsou pohotoví, vstřícní a pracovití.

K resortu přináleží pláž Martinhal, v dosahu půl hodiny autem se nachází zhruba desítka opravdu parádních pláží. Na téměř každou z nich stojí za to vyrazit. Při cestě zpět určitě doporučuji navštívit lokální restaurace s ochotným personálem a velmi chutnou stravou. Lidé jsou všude přátelští a v zásadě všude se domluvíte anglicky.

Martinhal Family Hotels & Resorts rozhodně doporučuji k návštěvě rodinám s dětmi. V Evropě patří v tomto ohledu určitě k pěti nejlepším adresám. Příjemné spočnutí zde najdou i páry či jednotlivci. Výhledy jsou parádní, vůně bylin, v čele s rozmarýnem, omamné. Měsíční pobyt určitě stojí za to.

 

Zelená hora a létající drahokamy

Ne, nejedná se o příběh z Tolkienova  Hobita, i když zdejší atmosféra je více než pohádková. V lesích, kde je vlhkost tak vysoká, že tu mlha stoupá vzhůru po celý den, kmeny a větve stromů jsou obtěžkány mechy a broméliemi, že už ani není vidět třeba jen kousek původní kůry, tak právě tady najdete malé létající drahokamy. Řeč je samozřejmě o kolibřících. A v okolí Monteverde (v překladu zelená hora) v Kostarice jich žije kolem 30 druhů.

Autobusem se dá do mlžného lesa pohodlně dostat za 4 hodiny. Tedy s velkou nadsázkou pohodlně. Posledních pár kilometrů vede přes rozbitou prašnou silnici. Každý kilometr trvá věčnost. Při zdolávání děr v cestě, kterých je tolik, že se jim už ani nedá vyhnout, se vozidlo houpe ze strany na stranu. Krajina v údolí kvůli zvířenému prachu není vidět. Ten i přes zavřená okna proniká do kabiny a dusí cestující. Kola z nenadání zpomalují a autobus zastavuje. Jak kouř hnědočerveného prachu pomalu usedá k zemi, začínají se v dáli rýsovat siluety lesa.

Turistickou Mekkou celé oblasti je Santa Elena, městečko plně vybavené na nápor turistů. Zdejší organizace je v celku pozoruhodná, protože navzdory naplněné kapacitě hotelů se tu nezdá být přelidněno. To zkrátka proto, že se v brzkých ranních hodinách návštěvníci rozutečou po okolních atrakcích. A k vidění je toho dost. Přímo ve městě je možné navštívit botanickou zahradu pyšnící se místními druhy orchidejí, které snad se svými pokojovými příbuznými sdílí jen název. Místní endemity dorůstají jen malých rozměrů a jejich květy jsou často fádní a nenápadné.

To, co k branám St. Eleny ale táhne naprostou většinu návštěvníků, je jedinečný ekosystém horských mlžných lesů. Kostarická příroda se těší abnormální bohatosti na všech úrovních, jak na ekosystémové, tak i na úrovni druhové. Za co vděčí poloze blízko rovníků, která dodává teplé a vlhké klima; rozdílným vlhkostním poměrům přicházejícím od obou pobřeží, ale hlavně pásu pohoří, táhnoucímu se od severu k jihu. Centrální horstvo nejen že se podílí na vzniku výškového gradientu a tím ještě umocňuje různorodost prostředí, ale dává navíc i možnost úniku od tropických veder v nížinách.

Jakožto základna pro americké vědce, Kostarika disponuje hlubokými znalostmi o své přírodě a ochotou předat je dál všem návštěvníkům. Jakmile ale necháte ruch informačního centra za zády, pohltí vás zelená džungle. Při sebemenším pohybu je kůže obsypaná krůpějí potu a po chvíli výšlapu se už z trička dá ždímat. Vlhkost je tak vysoká, že máte pocit, jako by kolem vás někdo konstantně rosil květiny. Tady se rodí oblaka. Obyvatelé pralesa o své přítomnosti dávají bez ustání vědět. Monotónní řev cikád jen občas přeruší ptačí melodie. V kontrastu zelených listů a bílých oblak ale netrénované oko nevidí ani živáčka. Čas od času se přes horské hřebeny přenese hluboký hrdelní řev. To jen tlupa příhodně pojmenovaných vřešťanů dává vědět, kdo je tu doma.

Opravdovým skvostem kostarických houštin jsou jen několik centimetrů velcí, pestře zbarvení kolibříci. Jejich peří pod určitým úhlem odráží duhové barvy, a tak jsou právem nazývaní létajícími klenoty. Potkat je v lese je často jen otázkou velké náhody. Pokud ale přece jen máte to štěstí, samotné pozorování je celkem snadné. Kolibříci jsou velmi teritoriální a ostych nepatří k jejich vlastnostem. Často zuby nehty brání oblíbený keř před případnými loupežníky a ptačí vetřelce s nasazením života odhání. K odpočinku si pak volí stále stejné větve.

Pokud by vám ale pátrání v pralese přišlo jako velká sázka do loterie, můžete kolibříky snadno pozorovat u krmítek, kde opeřenci hodují na nektaru z vody a cukru. Na krmítkách si nejde nevšimnout vysoké konkurence mezi ptačími čmeláky. Při pronásledování prosviští vzduchem takovou rychlostí, že zaznamenáte jen rozmazané zelené šmouhy. Sotva je jeden vetřelec odehnán, už zpoza rohu přilétá další. Pozorování na krmítku je velmi snadné, setkání z divoké přírody se ale zdaleka nemůže rovnat.

Stockholm a okolí + Gotland

Každoroční dámská jízda mne spolu s mými dvěma kamarádkami zavála letos do Švédska. Dnes již tradiční týdenní dovolená má od počátku jasná pravidla, jsme tři ženy a nikoho nepřibíráme, dovolená na týden a do destinace, kde ani jedna z nás předtím nebyla. Zní to celkem snadně, ale vzhledem k tomu, že všechny z nás velmi rády cestujeme, máme seznam zemí, kam musíme s manželem či přítelem, tak je těžké vybrat. Letos padl los na Švédsko, a bylo tomu dobře. Dovolená se nesla v duchu dobrého jídla a pohody, poznávání, aktivní turistiky a především alternativního noclehu.

Naše dovolená není o drahých hotelech a luxusu, cestujeme s batohem a v pohorkách. Cílem je vyčistit si hlavu a navštívenou zemi poznat maximálně. Těm, kteří upřednostňují módu a kavárenský styl života, bych doporučila navštívit Stockholm. Malebné městečko je přímo poseto různými kavárničkami, restauracemi a galeriemi, týden tu strávíte naprosto bez problémů.  I když nejsem příznivcem hotelových restaurací a barů, tak ten v hotelu Scandic vás bude jistě bavit. Coffee bar v aktuálním „hipster stylu“ je místo, kde to žije, navíc výborné steaky, saláty i víno, tedy jasná volba.

Dalším tipem je naprosto turistická záležitost, plavba lodí pod mosty Stockholmu. Přežijete-li lehce masovou turistickou akci, nabídne se vám možnost vidět celé město z jiné perspektivy a dozvědět se mnohé o historii a kultuře. Devadesát minut se vlastně dalo vydržet, i když my byly ve městě mimo sezonu.

Po dvou dnech běhání po městě jsme vyrazily za  dalším poznáním, půjčily auto a zamířily na jih. Země s nádhernou přírodou láká k procházkám a túrám. Z mnoha ostrovů kolem hlavní pevniny jsme vybrali Gotland, ostrov kostelů, a stálo to za to. Lehce zdlouhavou cestu trajektem lze zpříjemnit kanastou nebo oblíbenou hrou „země, město“…. Určitě doporučuji si cesty na ostrov rezervovat předem. Trajektů nejezdí denně tolik a kapacita je přeci jen limitovaná. Ostrov žije svým životem, naprostá pohoda, relax, klid a pomalé životní tempo nás dostaly. Opravdu se zde uvolníte a za poznáním památek můžete vyrazit na kole. Ubytovaly jsme se tu v typické švédské roubence. Miniaturní červený domeček, jak perníková chaloupka, byl řešen doslova na milimetry a předvedl skvosty a využitelnost IKEA, mnohé jsme pochopily a naše dovolená plná neobyčejného ubytování zde právě začala.

Po návštěvě ostrova jsme se vrátily na pevninu a pustily se do poznávání národních parků a rezervací. Za zmínku jistě stojí ubytování v zatopeném domě. Původně jsme měly v plánu spát na stromě, ale ten už byl bohužel obsazen, a tak nezbylo nic jiného, než jít pod vodu. Do potopeného domu je jen jeden způsob dopravy, lodí. Srandovní malý člun s kapitánem není sice stavěn na dopravu 4 dospělých a 3 obřích zavazadel, ale o to dobrodružnější jsme to měly. Nádherný domek se saunou je zcela bez vody, elektřiny a jen s eko záchodem. Vše si tedy s sebou musíte vzít z pevniny. Večeři i snídani máte v ceně ubytování a vyfasujete ji hned po přistání u domu ve stylových termotaškách. Stejně tak dostanete kanystr s pitnou vodou a návod, jak si zatopit. Pak už vám jen kapitán zamává a vy se ocitnete uprostřed jezera a zažíváte pocit člověka na opuštěném ostrově.  Domek je stylově vybaven, jde o krásný dřevěný dům na pontonu, který svým dekorem evokuje, že je zaplaven, ale není tomu tak, což vás ve finále hodně uklidní.

Přes Berg Slussar s dlouhým kanálem a mnoha zdymadly se vracíme pomalu zpět do Stockholmu, odkud brzo ráno odlétáme zpět do Prahy. Jasná volba pro ubytování přímo na letišti, a když letiště, tak jedině v letadle. Hotel Jumbostay je přestaveným Boeingem pár minut jízdy letištním shuttle k odletovým halám. Tento zážitek určitě doporučuji a hluku z letiště za hlavou se opravdu nebojte!

PS: Nekupujte si balenou vodu, stejně na většině míst mají jen perlivou, protože NEPE se ve Švédsku prostě nekupuje…proč taky, když teče z kohoutku.

Lake Sevan

I tried to enjoy myself there as much as I could but it simply did not work. Friday the thirteenth syndrome was in full swing and I knew it is not over until it is over. Even a switch of vendor’s activities from fruit and vegetable to all kinds of fish, fresh and smoked, caught in Lake Sevan

lake1

could not distract me and lessen the feeling of impending disaster.

So we moved on carefully and as we were approaching a pretty monastery on the lake shore our temperature indicator suddenly dropped to a cold 85C temperature while almost 300km (200 miles) long drive from Goris must have emptied the Niva tank’s tank, the fuel indicator that was almost always in the middle of the range, suddenly showed the tank FULL. Only then I realized that to rely on any indicator in this car would be foolish and I decided:
Forget them all, including the temperature gauge, and simply buy 20 liters every 200-250 kilometers on the road.

lake2

I have to say the famous, pictoresque Lake Sevan, appearing on every tourist poster promoting Armenian tourism, represented a big problem for taking pictures. The problem was what all those old time Soviets, new time Coca-Cola ads and local artists to boot were doing to this Lake Tahoe of Armenia. You can see above a forcefully „doctored“ alternative to reality, the postcard view, that was achieved by carefully climbing to a perfect spot, and shooting from a perfect angle, hiding the bleak reality.

lake3

The ground is covered with plastic bottles and trash and littered with fishermen’s cars in different stages of oil change. And surrounding all those beautiful thousand years old monasteries are ugly Coca-Cola refreshment stations and dilapidated „resorts“ consisting of corrugated steel dachas painted light blue built under the Soviets to elevate the health of their „workers“ after a lakeside stay. The oil paintings of Sevan with roses, deers, and lovers on the lake background in all imaginable seasons of the year are being offered by artists at deep discounts, variety of frames and free shipping to any place on this planet. Architects of Armenia compete for the title of „Largest hotel on the Lake“ creating the morbid pyramids, half completed. The real pyramids of Giza would flush green with envy.

Lake Sevan (actually meaning Black Van, after Van Lake from where the Armenians came originally) is one of the three great lakes of the historical Armenian Kingdom, collectively referred to as the Seas of Armenia. It is the only lake now within the boundaries of modern Armenia. The other two Lake Van and Lake Urmia are inTurkey and Iran respectively.

Is there any hope for Sevan? Maybe if Nature steps in. Thanks to Soviets and their Armenian communist quislings who artificially lowered the level of Sevan in one of their many idiotic development schemes most of the new ugly stuff now lies below the lake’s original pre-Soviet era water level. *
Let us hope that somehow Nature gets the level back where it was 100 years ago and that horrendous stuff disappears under the new lake surface forever.

*In case you want to know the whole extent of Russian Communist stupidity and ecological crime here are the details: In Joseph Stalin’s era, the water level was planned to be reduced by 55 m by deepening the lake, the perimeter would shrink to 80 km and the volume to only 5 km³. Nut and oak trees would be planted on newly acquired land, and introducing some trout species into the remainder of the lake would increase fishery production ten-fold. It did not quite work out to the extent of this plan but it was bad enough. Of course no tress were planted or trout was bred. Despite the efforts to fix the eco disaster by building tunels and bringing back eater from nearby rivers the post Soviet Armenian governement managed to stabilize the level at 20 m below the original. That’s why Sevan monastery is now on a peninsula instead of an island.

lake4