Měsíc: Květen 2015

Země pěti osmitisícovek

Posted on by

Pákistán je zemí s bohatou minulostí i slibnou budoucností. Bůh ji dal do vínku pouště, řeky i hory. To poslední v takovém rozsahu, že vrcholů nad 7 tisíc metrů má 108 a vrcholy kolem 4 až 5 tisíc metrů spočítány nejsou.

Stávající letiště v Islamabádu pojmenované po Benazir Bhutto má být zaslouženě po roce 2016 nahrazeno letištěm novým. Džunglí aut, autobusů, motorek a kol můžete z letiště zamířit rovnou k tomu co z dálky připomíná  spíše Mys Canaveral či Bajkonur. Ve skutečnosti je to druhý nejvěší Mosque v Pákistánu a je pojmenován po jeho investorovi, saudsko-arabském králi Shah Faisalovi. Kromě úžasu nad stavebně i architektonicky zajímavými prvky necháte odpočinout svým nohám od bot, protože jinak vás do areálu Mosque nepustí.

V Rawalpindi, ve 14 km vzdálené třetí největší aglomeraci Pákistánu, je to jedno obrovské hemžení kol, rikší, aut a lidí. V obchodech se šperky a výrobky ze zlata na Murree Road (https://www.youtube.com/watch?v=15kLaY8_RpY) však usednete v klidu a pohodlí a během pití zřejmě lahodného čaje z nádherných čajových souprav vám budou obchodníci do nekonečna nabízet nádherné klenoty. Já jsem spěchal a odbyl jsem to plechovkou se studenou coca-colou. Manželka si myslela, že jsem ji dovezl kočičí zlato, zlatník zase říkal, že tak kvalitní zlato ještě nikdy neviděl. Chtěl jsem něco koupit i sobě a tak jsme zamířili s pakistánským kolegou do knihkupectví. Odnášel jsem si nádhernou barevnou knihu o Pakistánu s obrázky na křídovém papíře. Byl jsem ale několikanásobně upozorněn, že knihu musím doma položit na vzácnější a vyvýšené místo. Uvnitř knihz jsou texty z koránu. Doma jsem tak učinil a rodinu proškolil.

Na západ od Islamabádu a Rawalpindi doporučuji navštívit Taxilu. Docestoval tam 326 let před našim letopočtem i Alexandr Veliký. Městečko je zajímavé tím o čem všem vykopávky vypovídají. Vrstva zeminy za vrstvou a odhalené pozůstatky jsou čtivé jak kniha.

V předhůři Kašmíru jsem navštívil horské výletní městečko Murree vzdálené asi 60 km na severovýchod od Islamabádu. Je ve výšce 2,300 m.n.m. a připadalo mi tak trochu evropské, možná okolními kopečky, skladbou obchodů a množstvím turistů. Neevropsky jsem tam však poprvé smlouval. Jinak to skoro ani nešlo. Dodnes mám výčitky svědomí, že ručně tkaný koberec, měsíční práci zručné umělkyně z nedaleké vesnice jsem usmlouval ze 60-ti dolarů na 40. Spokojenost tehdy byla na obou stranách. Dnes bych dal za stejný koberec mnohem vice. Roky na něj koukám a vždy na něm najdu něco nového. V Islamabádu jsem usmlouval i nádhernou sošku Budhy. Začali jsme na 370 dolarech a skončili na 200 plus nerezová průpiska. Prodávající skomíral, že celá jeho celá rodina bude o hladu, ale po hodinovém souboji mi sošku donesl až na pokoj v hotelu.

Centrálním Panjubem protéká řeka Indus. Je mohutná a jsou na ní vystavěné různé přehrady. Mě na řece Indus nejvíce zaujalo městečko Kalabagh s nezapomenutelným starým železničním mostem, dům ve kterém bydlel Nawab of Kalabagh a chlapec na ulici, který prodával 3 bonbóny.

Most je ojedinělý svou konstrukcí i rozpětím. Byl postavem v letech 1929 – 1931. Hledal jsem na kolejnicích značku výrobce, ale nebyl jsem úspěšný. Samozřejmě, chtěl jsem najít značku Třineckých železáren. Ve dvacátých letech 20. století patřily Třinecké železárny k nejmodernějším hutním závodům ve střední Evropě a z tohoto období pochází také ochranná známka „tři kladiva v kruhu“, kterou jsem nenašel.   

Nawab of Kalabagh byl v Pakistánu prominentní feudál a vládce okresu Mianwali v severozápadním Panjabu. Jeho dům na břehu řeky Indus v blízkosti železničního mostu dnes obývají následníci (zemřel v roce 1966) a před vchodem stojí chlapi se samopaly. Služebnictvo nás pohostilo čajem a sušenkami, na stěnách  visí fotografie se světovými celebritami a obyvatelé domu se chlubí vydělání na prestižních školách v Británii. Známá je historka, kdy byl na banketu dotázan Jacquelin Kennedy na ovoce, které ona před tím nikdy neviděla. Protože Nawab nebyl jenom majitelem pozemků, ale farmaření rozuměl, poznal, že oním ovocem je guava, načež Jacquelin řekla, že požádá svého muže, aby mu Nawab dělal poradce pro zemědělství.

Po návštěvě domu místního feudála jsme se byli projít městečkem a jeho blízkým okolím. Kalabagh je situován ve velmi zajímavém předhůří. Na pákistánský charakter vesnic a měst jsem si zvykl už několik dní předtím, takže nic nového. Ruční zbraně od revolverů přes samopaly až po kulomety prodávané na každém rohu nebo ruská stíhačka na stojanu kruhového objezdu ve vesnici mě z míry také nevyvedly. Na co však budu při vzpomínce na Pákistán vzpomínat vždy je malý chlapec, zhruba čtyřletý, který měl na chodníku před sebou vystavené tři bonbóny a ty prodával. Dnes vím, že jsem je měl tehdy koupit, tenkrát mě to však v šoku ani nenapadlo.

Přírodní krásy Patagonie

Posted on by Honza Škovran

Je to nejjižnější místo na Zemi, kam se přitom můžete pohodlně vypravit. Blíže k pólu už je jen Antarktida. Patagonie – krásná a pestrá příroda, jež láká vášnivé cestovatele, fotografy a milovníky klidu. Nyní zde zvolna začíná hlavní sezona. Od listopadu do dubna panuje na tomto jižním cípu amerického kontinentu léto, během kterého jej navštíví nejvíce turistů. Zejména po Novém roce se návštěvníci vydávají do parku Tierra del Fuego a na Mys Horn. Právě v parcích spočívá krása Patagonie. Jedinečné útvary Fitz Roy zkrátka musíte vidět. Ohromí vás nekonečně dlouhé planiny, silný nárazový vítr a až ledově klidná krajina.

Na jak dlouho se do Jižní Ameriky vydáte, je jen na vás. Pokud však chcete stihnout více než jen Patagonii a objevit také některá další místa Chile, Peru nebo Argentiny, doporučujeme vám rezervovat si pro cestu 14 dní a více. Během dvou týdnů můžete pohodlně procestovat tuto část jihoamerického kontinentu. Součástí cesty může být také plavba okolo fjordů. Na lodích pro zhruba 200 hostů naleznete nejen komfortní ubytování, ale také zábavu a prostor pro relaxaci. Důležitá však je příroda, kterou z jejich paluby uvidíte. Doporučujeme vám zvolit kratší plavby, trvají zpravidla 4 dny. Během nich uvidíte vše podstatné – tučňáky, mys, na kterém se střetávají dva oceány, krásné hory a ledovce. Zbylý čas můžete využít pro cestování po souši. Zejména park Torres del Paine stojí za pozornost. Horské štíty And a větry zde tvoří extrémní klimatické rozdíly. Díky tomu zde naleznete bohatou a neobvykle různorodou květenu a živočišné druhy.

Awasi Patagonia

Tento nový lodge je tvořen 12 vilami, přičemž každá nabízí impozantní výhled. Leží přímo v rezervaci, jeho hosté mohou využít vlastní džíp a služby průvodce, díky kterému objeví ta nejkrásnější zákoutí parku Torres del Paine. Lodge má svůj příběh, neboť před více než stoletím zde měla své tábořiště britská cestovatelka Florence Dixie, která si během svých cest Patagonii zamilovala. Hosté jednotlivých vil si mohou i dnes užívat krásný a ničím nerušený pohled na dominanty parku.Budovy totiž stojí v dostatečných rozestupech a jsou citlivě zasazeny do krajiny. I design jejich interiérů a exteriérů souzní s okolní přírodou, dominuje dřevo a jednoduché tvary. Nechybí ani kompletní zázemí, v němž mohou hosté relaxovat a sdílet své zážitky. A že jich bude. Každý den můžete vyrazit na libovolný výlet, který vám doporučí váš osobní průvodce. Nabízí se řada aktivit, od procházek po ledovci až po jízdu na kolech, kajacích i koních.

Tierra Patagonia Hotel & Spa

Na jižní hranici parku Torres del Paine se nachází tento hotel, jehož budova připomíná mimozemskou stavbu. Ve skutečnosti však design vychází z nákresů Charlese Darwina, který zkoumal fosilie na březích nedalekého jezera. Stejně jako lodge Awasi je celý ze dřeva, uprostřed krásné přírody, leží jen několik kilometrů od sebe. Hosté hotelu mohou všude obdivovat okolí díky velkým oknům, případně vystoupit na velkou terasu. Pokoje jsou velmi prostorné, s designem v přírodním duchu, všechny jsou přitom orientované k jezeru Lago Sarmiento a dominantnímu horskému masivu Paine.

Luang Prabang-the Best Kept SE Asian Secret

Posted on by Honza Škovran

I rarely return to the same place twice as there are just too many new destinations to discover, but if I am in South East Asia and have a few extra days I try to stop in Luang Prabang, Laos. It is an old royal capital influenced by colonial French architecture, lovingly restored, retaining an air of a small provincial town, yet well supplied with tourist infrastructure, from affordable youth hostels to luxury hotels and with a great culinary scene; from small cafes to five star restaurants. Oh, and for those who enjoy shopping, the gamut runs from cheap Night Market stalls to upscale designer boutiques. Though this is a Unesco designated Heritage town it is not a museum for tourists. Real people still live here: tending their little shops, going to the morning market, while kids go to school and monks to prayers.

The Leisurely stroll

My husband claims I enjoy it so much because this is one of the few places where I don’t get lost. Even for a person with an abysmal sense of direction like me this is an easily navigable place. The heart of the old town lies on the confluence of two rivers- Mekong and its baby sister Nam Kham. It is intersected by two straight roads and interspersed by smaller perpendicular side streets and alleys. In the middle there is a small hill (Pousi Mountain), a green beacon that shows the way.

Being a rather impatient person I tend to hop from place to place in my travels, rarely stopping for more than a few days. I like to get up with the dawn, ticking off sights: monasteries, museums, botanical gardens…If at all possible my husband and I like to rent a car even in the most challenging of places and drive off, exploring every dirt road. But Luang Prabang always puts a special spell on me. I enjoy just wandering around without a map or a big plan. Or maybe renting a bike and pedaling on the roads with very little traffic but an occasional motorbike or large tuk tuk. Every corner brings a new view and something lovely to behold: a spray of colorful bougainvillea against a wooden door, a rickety wooden rack with rice cakes drying in the sun. A black cat on a white wall, a blue longboat on the muddy brown river, a slender bamboo bridge with monks in bright orange robes crossing to the other side. The orange robed monks with their ubiquitous umbrellas and shoulder bags are everywhere; laughing in the golden courtyards of the Buddhist wats, chanting in the solemn sanctuary under Buddha’s loving gaze, strolling along the smaller river, reading under the Frangipani tree. Invariably they are mostly young novices who came to study in this important Laotian religious center, but as young boys everywhere they are full of life and a little bit of mischief. They bring great merit to their families to join the monastery, if only for a short period of time. They are not precluded from practicing English with the foreign tourists or learning about computers at the local library. Their time is not just fun and games, though, they must rise way before dawn at about 4:30 am when the drums announce the beginning of prayers. Before the first sun rays lick the golden spires and mirrored mosaics on the wats they have had already collected their daily alms, barefoot and shivering in the morning mist. Their last meal of the day is taken at twelve noon.

The places of most interest, architecturally and artistically are the many wats, and nobody should miss the most intricate of all- Wat Xieng Thong. There is much history and storytelling within those walls, but you can also enjoy it purely on the artistic grounds. It is a jewell in the crown of old quarter.

Arts and crafts

Luang Prabang is also a thriving artisan center, in particular when it comes to revival of the silk weaving. I am no expert in textiles but after traveling extensively and admiring the patience and artistry of weavers around the world, I am most taken by the Laotian silk. With the help and support of a few Western women aficionados the old traditions of hand weaving, intricate, symbolic design and natural dying have burst alive again. There are quite a few stores that source hand made silk from village weavers and a workshop at Ock Pop Tok where you can be enlightened as to the complicated process from start to finish. They encourage traditional and also create contemporary designs. And if just admiring and touching a beautiful piece of weaving is not enough, the prices are not so astronomical that you could not bring home at least one beautiful wall hanging for only a few hundred dollars. On the other hand if you are just looking for some small, colorful gifts, the Night Market is your place where a few dollars can buy you small trinkets. While in recent years the market has ballooned and many of the merchants are selling the same items side by side, there are not a lot of Chinese products flooding the stalls like in many other Asian markets. In fact you can still see some Hmong women hand stitching their patchwork handicrafts.

Food

One of the most authentic experiences is going to the morning food market close to the Royal Palace grounds. Warning: it is not for the faint hearted as there are many things for sale that we do not consider the least bit inviting. In a typical fashion the sellers carefully set up their few wares on a piece of cloth on the ground. A number of them had fresh or fried field rats (never town rats!), live frogs, crayfish, dead baby birds, even a wild civet. On the more palatable side there were a number of wild mushrooms, different kinds of blossoms, bamboo shoots, many kinds of green lettuces, dried fruit teas, and bags full of rice in hues of white, brown, pink and purple-black. Indeed on the banks of the river and in the hills surrounding the town there are many small thriving organic farms which supply fresh food to the restaurants in town.

Undeservedly so Laotian cuisine is not very well known in the West, though many dishes we like to eat in Thai restaurants are by origin Laotian. While we reveled in wonderful sticky rice and dipping sauces, we also enjoyed a number of interesting fish and buffalo dishes. Our favorite appetizer was crispy river weed called khaiphaen, which was also the name of our favorite restaurant. With fresh, organic ingredients and some contemporary twists the meals were very much enjoyed and flushed down by Beer Lao or innovative and inexpensive cocktails.

On the Outskirts

After a few days of rest you might be ready for a little adventure. Your best excursion is to the Kuang Si Waterfalls. If you can, start your day early before the tourist groups descend. You can have the multilevel waterfalls with their green blue waters all to yourself in quiet contemplation and awe. The walk is comfortable and well designed and you can swim in the lower pools if it is warm enough. Just before the waterfalls trail you should definitely stop to admire the playful Asian Sun bears in their well designed rehabilitation enclosure and on the way back you could visit the new Butterfly center and stay for lunch in their lovely garden.

Many people also take a half day boat trip to Pak O caves. It is a very relaxing trip on the mighty Mekong river with lovely mountainous landscape ahead, but the caves themselves are not very impressive and neither is the stop at the local village along the way where lots of tourist stalls are set up.

Recently many elephant centers and encounters have popped up around Luang Prabang area. While seeing elephants up close and personal is exciting and memorable, they are not always treated with kindness by their handlers. Please refrain from riding on the back of the elephants as it is damaging to their spines. The only acceptable way to ride is just behind his neck.

Compared to many SE Asian destinations Luang Prabang is very relaxed, and surprisingly uncrowded. The local people, be it Lao, Hmong or Kmu are very pleasant and welcoming and they love practicing English. If you want to get to know young people and learn more about their life and aspirations you can spend a few hours at Big Brother Mouse or at The Library volunteering to help with English conversation. It is a wonderful way to learn about a country and give a little back.

Quick Travel Facts:

Visa: at airport on arrival $35 cash plus 1 photo
Getting in: flights are best connected through Bangkok, Thailand
Hotels: Villa Santi in center of town, or Vila Santi Resort outside of town
Recommended Restaurants: Khaiphaen, Tamarind, Blue Lagoon
Textile Shops: Caruso Lao, Ock Pop Tok, TAEC

 

Jamajka

Posted on by Honza Škovran

Jamajka, to je divoká příroda, kultura rastafariánů, skvělá hudba. Nejlepší pláže, kvalitní služby a slušné hotely nabízí především severovýchodní pobřeží ostrova. Samozřejmě, není to 100 % luxusní destinace, stále zde schází turistická infrastruktura. O to víc je však autentická. Lidé jsou milí a ochotní, čím více se blížíte východnímu pobřeží, setkáte se s přirozenou jamajskou kulturou a divokou přírodou.  Jamajka tak nemusí nutně být dovolenou za branami resortu.

Let na Jamajku vyžaduje přestup. Podle toho, jaký zvolíte spoj, strávíte na cestě od 14 do 16 hodin. Nejlépe se jeví spojení do Montego Bay přes Frankfurt, s německým Condorem a Lufthansou. Pokud se rozhodnete letět do Kingstonu, musíte využít služeb British Airways a v Londýně se přesunout mezi Heathrow a Gatwickem.

Přímo v Montego Bay je první ze tří hotelů, které si zaslouží doporučení. Half Moon, A RockResort je velký hotel s bohatou vybaveností. Rozhodně se zde nebudete nudit, jsou zde tenisové kurty, golfové hřiště, stáje, několik dětských klubů, laguny s vlastními delfíny a lázně. Resort nabízí hezké ubytování, pokoje jsou dobře udržované a několik různých kategorií umoží zvolit ideální pokoj jak rodinám s dětmi, tak náročným hostům, kteří vyžadují klid. Můžete tak bydlet nedaleko hotelových služeb v pokojích na pláži, které se nacházejí v patrové budově. Více klidu však naleznete v Royal Villas, které leží v odlehlé části resortu. Jejich hostům usnadní pohyb po resortu club car.

Dalším doporučeným místem je Hotel Trident. Přiléhá k němu i Trident Castle, který nabídne rustikální design a vypadá jako staré panské sídlo – jeho pokoje jsou však omšelé a rozhodně nestojí za doporučení. Hotel Trident je však dokonalý protiklad. Jeho vily sice neleží na pláži, všechny ale mají výhled na moře. Jsou mezi nimi velké rozestupy, takže se hosté nevidí a vzájemně neruší. Při příjezdu dostanete telefon, kterým může zavolat concierge v případě jakéhokoliv přání. Takže když si chcete třeba objednat večeři či promítání filmu v hotelovém kině, nemusíte opustit pláž. Ta je dobře upravená, ale malá. Vzhledem k velikosti hotelu však dostačuje všem hostům i při obsazenosti všech třinácti vil. Jelikož je hotel součástí brandu Geejam, mohou jeho hosté využít i pláž v sesterském hotelu Geejam.

Také ten má své jedinečné kouzlo, které si oblíbili VIP cestovatelé z celého světa. Nachází se zde například nahrávací studio, které využila řada hvězd populární hudební scény. Jamajka miluje hudbu, na každém kroku zní reggae, v hotelech jsou tematické večery s místními talentovanými umělci, odehrává se zde řada festivalů.

Posledním hotelem, který by mohl uspokojit, je Jamaica Inn. Zde je ale žádoucí  sáhnout až po vyšších kategoriích ubytování, zejména po suitách s výhledem na moře. Hotel je relativně malý a pokud zvolíte ubytování v kategorii Cottage, budete mít více klidu a také vlastní bazén. Jamaica Inn disponuje krásnou a udržovanou pláží, kde můžete relaxovat ve stínu slunečníků. Právě pláž s pozvolným vstupem do vody je hlavní předností resortu. Tou druhou je celkový charakter hotelu. Je velmi klidný a hosté zde ubytovaní nebudou rušeni a mohou si užívat karibské relaxace – nachází se zde pouhých 52 suit a cottages.

For the first time on Turkish Airlines

Posted on by Honza Škovran

One often thinks that so called legacy carriers like United or Lufthansa must be a benchmark of the service quality and our personal safety. They repeated it so often themselves that they start to believe it and stop working on improvement.

Most people book on the big well known airlines until they hit a roadblock. The seats are not available for the dates we want, a connection requires a different carrier or quite simply nobody else but that lesser known airline flies where we want to go.

And then, voilà. We are booked on Turkish Airlines from San Francisco to Addis Ababa via Istanbul. In business class to boot.

The pleasant surprises start already at the airport. The Turkish Airlines lounge is not crowded as we are used to with United in particular. There is actually real food available in large quantities, not just a few scarce non-perishable items. And staff, too who actually chats with you, up to the point when you almost start to feel that they actually care! And hot showers? Yes, I should not forget that. Wonderful to make you feel like a decent human being during layovers after a long overnight flight.

Space is always in short supply on the planes and this new, spacious kind of lounge makes your transition from check in and security lines to a ten-hour plus torture on board a little easier.

Before you fill your own space and adjacent real estate on both sides of seven feet of flats (beds?) and your mind and body get a healthy break of sleep over Atlantic, there is more happening in the darkness over Oklahoma. One of the chefs comes in to collect orders from a long list of items not just for dinner but also for individual orders for breakfast. Great idea for those of us whose brain would stop to function in those transitional hours when you can hardly distinguish whether you are still on the Pacific West Coast or already above Eastern Mediterranean.

Then the delicious dinner is served freshly cooked and piping hot, followed by sweets or deserts (yes, baklava was served as it should be on any Oriental Airline), fruit plates, cheese board (no Monterrey Jack available, thank you!) and strawberry ice cream.

Oh, did I tell you they also serve freshly brewed espresso and cappuccino? When I woke up at five o’clock in the morning Pacific Time there was a flight attendant, less than half the age I am used to with United crew, asking me if I wanted espresso OR cappuccino. So after I changed from my pajama back to my travel outfit I enjoyed the welcome feeling of caffein spreading through my veins in my body refreshed by long, comfortable sleep in a flat bed and I could truly dig into my freshly cooked breakfast. And I had to decline fried eggs over-easy. Way too much!

It should come as no surprise that Turkish Airlines were the Best Airlines in Europe three years in a row. And we were not even in the First Class. Not because we did not want to be. Simply, this plane did not have the First Class, just Business. Now, I can hardly speculate how their First actually looks like. But I am sure Kobe Bryant sits next to you.

We finished our breakfast just in time to start our descent into the sunset over Istanbul, another hard task awaiting us. We have less than half an hour to catch our flight to Addis Ababa.

By now we should not have been surprised to find at the end of the jet bridge a Turkish Airlines guy waving his arms wildly like a Dutch windmill with 2 boarding passes, screaming,

„Addis Ababa! Addis Ababa!“

Well, since we were among the first passengers out, he did not have to play the Dutch windmill any longer but instruct us to follow him. We started running towards the gate on the other side of the airport, so far away that if it were not for this guy, there was no way we would have made it. He took us to the front of the security line (here, like in the US, even my belt and watch goes into the TSA bin), with other passengers giving us dirty looks and then we were running through the crowded Atatürk Airport reminding me of a duty free and high end brand names shopping mall, as it is now the case with most civilized airports around the world.

We reached our gate at 6:30pm, just 15 minutes BEFORE our scheduled departure where we were the very last passengers put on a tarmac bus and ferried to our plane. We made it, but no way in hell will our luggage. Who cares when a gorgeous flight attendant is leaning over you pouring you a glass of champagne! Here’s to Turkish Airlines!

Korkovné v oblíbených restauracích

Posted on by

Za posledních deset let se mnohé změnilo. Zhruba v polovině minulé dekády jsem přestal kouřit. Do té doby padlo denně kolem 50 cigaret bez filtru. Preferované značky Gitanes, Gauloises, Ducados, Reval, Roth-Händle a Start. Plus doutníky – pochopitelně vždy poctivě vyšlukovány. O něco později jsem ukončil pití piva. Po odchodu z Týdne bylo dokonáno. Začal jsem navštěvovat úplně jiné restaurace. Postupně za posledních pět až sedm let vykrystalizovala zhruba desítka oblíbených pražských podniků. Mám teď na mysli místa, kde mohu trávit delší čas, je to spojené s průběžnou konzumací jídel a nápojů. Úplně jinou kategorii představují bary, kavárny a noční podniky. O těch zas někdy jindy.

V oblíbených restauracích poměrně často narážím na to, že nemají moje oblíbená vína, armaňaky už vůbec ne. Pokud už je mají, marže jsou nezřídka nepřijatelné. Zrovna nedávno jsem se ve Fieldu podivoval nad cenou za Sperss 2010 z vinařství Gaja. Moje nákupní cena se pohybuje 22 600 korun za bedýnku, tedy zhruba 3767 korun za lahev. Ve Fieldu ji nabízeli za více než 10 000. Nevím, jestli to byla moje kritika, ale aktuálně je Sperss v nabídce za 7890, což je stále solidní přirážka, nicméně přijatelnějsí.

Napadlo mě tedy, že bych si mohl do oblíbených restaurací nosit vlastní víno. Zde je třeba připomenout, že jeden z nejvýznamnějších tuzemských kapitalistů má vždy večer po ruce svoji lahev armaňaku. Položil jsem v desítce podniků identické otázky: Mohu si donést svoje víno? V případě, že ano, kolik bude činit korkovné? Osobně nebo po mailu odpověděli všichni. Zde jsou výsledky:

Atelier – 298 korun

V Zátiší – 345 korun

Field – 400 korun (v ceně nejlevnějšího vína)

La Veranda – 450 korun

Kalina 480 korun

Grand Cru – 490 korun

Bellevue – 500 korun

La Bottega di Finestra/La Finestra – 675 korun(v ceně nejlevnějšího vína)

Coda – 800 korun

Pohotovost a vstřícnost dotázaných přikládám tomu, že mě znají.  Nicméně už první diskuse na toto téma se sommeliérem ve Fieldu (nikoli Tomášem Donevem) ukázala, že to nemusí být tak jednoduché. Obsluhující mi řekl, že vlastně neví a že bude třeba se domluvit s manažerem/nadřízeným. Takže, až praxe prověří, jestli to bude fungovat bezbolestně.

Maui a Lanai

Posted on by pr_admin

Na Havajské ostrovy se dá jet kdykoli. Klimatické podmínky jsou příznivé trvale příznivé. My jsme se na Havaj, konkrétně na ostrovy Maui a Lanai, vydali v prosinci a zůstali až do ledna. Právě toto období je zde hlavní sezónou a ceny všeho stoupají až o 60 procent; s blížícími se Vánocemi navíc klesá možnost spontánních rozhodnutí a výletů – všechno je už rezervované. A pokud přece jen uspějete, opět se musíte smířit s vyšší cenou – pro srovnání pronájem auta na celý měsíc na Maui, které jsme objednali dva měsíce předem, náš vyšlo na cca 800 dolarů, stejné auto na jediný den na ostrově Lanai stálo 200 dolarů. Takže plánování se určitě vyplatí.

Nejen klima je na Havaji příjemné. Především zde výborně fungují služby, ať už jsou to různé půjčovny, laundromat nebo restaurace, všude se setkáte s ochotnou asistencí. Docela neuvěřitelné, když uvážíme, že život na Havaji je pro místní natolik drahý, že velká část méně kvalifikovaných pracujících ani nevydělá na bydlení a žijí de facto jako bezdomovci na plážích nebo v autech.

Jídlo je skvělé, nicméně pro fanoušky bio a lokálních potravin bude zklamáním, že až 90 % potravin se dováží, včetně ovoce typického pro místní stravu. V posledních letech se ale to díky různým iniciativám a místním podnikatelům začíná měnit.

Nejlepší jídlo: ahi poke (syrový kořeněný tuňák s avokádem a cibulí) v restauraci Sansei, kokosová a čokoládová zmrzlina bez mléka od „kokosového Glenna“ (Coconut Glenn), čerstvá ryba moi v Pacific’O.

Restaurace na Maui:

Mama’s Fish House – Pa’ia – fine dining, velmi klasická restaurace s vlastní romantickou pláží, kam se bez rezervace nedostanete, zato u ryby se dozvíte i to, kdo ji ulovil a místním drinkům se nedá odolat! (Večeře pro dva od 250 dolarů.)
http://www.mamasfishhouse.com/

Pacific’O, Sansei – Lahaina – fine dining, Lahaina – moderní restaurace zaměřená na bio a lokální potraviny (šéfkuchař má vlastní zahrádku na bylinky a zeleninu), lepšího tuňáka jsem v životě nejedla! Skvělý výběr vína. Rezervaci doporučuji. (Večeře pro dva od 250 dolarů.)
http://pacificomaui.com/

Longhi’s – Lahaina – velmi příjemná restaurace, kde jsme si po předchozí výborné zkušenosti udělali rezervaci i Vánoční večeři. Rozhodně doporučuji humra se srdcovkami pro dva. (Večeře pro dva od 150 dolarů.)
http://longhis.com/

Sansei Seafood Restaurant & Sushi Bar – Kihei – skvělé ryby a sushi v moderním i fusion provedení. Cokoli mají v lístku označeno jako „must try“ rozhodně vyzkoušejte. Rezervace nutná, jinak riskujete dlouhé a nejisté čekání na baru. (Večeře pro dva od 200 dolarů.)
http://www.sanseihawaii.com/

Colleen’s, Hana Hou Cafe – lokální, trochu hipsterské, ale velmi autentické podniky v Haiku. V Colleen’s mají výtečné burgery z místního hovězího, v Hana Hou vás zase překvapí majitel, rodilý Pařížan, který zde už 17 let vaří havajské speciality – právě zde jsme poprvé ochutnali místní „plate“, což je velký talíř nebo spíš podnos, který si sami sestavíte z výběru několika tradičních dobrot – většinou jde o nějakou verzi vepřového na páře, sépie se špenátem, lososový studený salát, rýži, těstovinový salát a dezert. (Oběd pro dva cca 60 dolarů).
http://colleensinhaiku.com/
http://www.hanahoucafe.com/

Charley’s – Pa’ia – velmi „country“ podnik, kde večer hraje živá hudba, my jsme sem ale často mířili na vydatnou snídani – kovbojskou loco moco, klasická vajíčka nebo palačinky. (Snídaně pro dva cca 40 dolarů).
http://charleysmaui.com/

Fat Daddy’s – Kihei – gril s udírnou a skvělý hovězí brisket nebo vepřová žebírka. Takové si v Praze nedáte. (Oběd/večeře pro dva od 80 dolarů).
http://fatdaddysmaui.com/

Často jsme nakupovali jídlo s sebou v supermarketu Wholefoods v Kahului, v Mana Foods v Pa’ia nebo ve Foodlandu v Kihei. Ve všech třech seženete skvělé studené i teplé jídlo na piknik na pláži nebo na výlet. Kolem cest každou chvíli narazíte na stánky s čerstvými kokosy, smoothies a banánovým chlebem, případně na pojízdné stánky s ledovou tříští, krevetami a burgery.
http://www.wholefoodsmarket.com/stores/maui
http://manafoodsmaui.com/
http://www.foodland.com/stores/foodland-kihei

Ubytování:

Doporučila bych se vyhnout turistickým rezortům na jižním Maui (i když na druhou stranu, pokud vám tento typ hromadného bydlení nevadí, ocitnete se v nablýskaném Haole-woodu a na pláži možná potkáte nějakou celebritu). Pokud jde o kvalitu, v této lokalitě záleží čistě na tom, kolik chcete utratit, vybere si každý.

Já bych na Maui doporučila dva menší „butikové“ hotely Mama’s Fish House a Pa’ia Inn v Pa’ia – celkově je Pa’ia příjemné místo, odkud se dá dobře vyrážet na výlety po celém ostrově. Na druhé straně ostrova, v krásném historickém, původně velrybářském městečku je to zase Lahaina Inn, místo, kde se přeneste v čase tak o 100 let.

Na Lanai je výběr jednoduchý – jsou zde jen dva 4 Seasons rezorty, jeden z hotelů je přímo na pláži s krásným korálem pro dobré šnorchlování.

http://www.mamasfishhouse.com/
http://paiainn.com/
http://www.lahainainnhawaii.com/
http://www.fourseasons.com/manelebay/

Doprava:

Bez auta se neobejdete. A určitě doporučuji 4×4 – vzhledem k tomu, že nejběžnějším autem v půjčovně je Jeep Wrangler, to nebude problém. V autopůjčovně se dozvíte řadu omezení, kam nemáte jezdit, ale o nic riskantního se nejedná – silnice jsou v pohodě a i na těchto místech jsme samozřejmě potkávali jiná auta. Ale je třeba nepodcenit počasí – bleskové a silné povodně na Maui nejsou nic mimořádného.

Praktické informace:

Nám bohatě stačil průvodce Lonely Planet, ke kterému mám dvě poznámky:

  1. Doporučené restaurace nám opakovaně doporučovali i místní, a většinou byly opravdu dobré nebo aspoň odpovídaly popisu, toho není třeba se bát.
  2. Slabší je to s doporučeními na výlety, vyložené zklamání představovala například vyhlášená „cesta do Hany“, až směšně působily některé „vodopády“ – například Twin Falls je bahnitá říčka, kde se může chtít vykoupat jen opravdový turista – nadšenec (ale bylo jich tam docela dost). Doporučení na hezká místa proto raději získávejte od známých cestovatelů nebo místních.

Naše Top 10:

  • Východ slunce a následný trek na Haleakala – využijte úvodního jet lagu a vyrazte do výšky přes 3000 m.n.m. na fascinující východ slunce nad ostrovy.
  • Výlet na Lanai – malý ostrov, kde se zastavil čas – na náměstí si užijete ospalou atmosféru, jaká tu trvá už více než 100 let, pak si poslechnete nadšení místních z nového majitele (Larry Ellison) a jeho přínosu a plánech pro ostrov.
  • Lahaina – staré velrybářské městečko, odkud se dá vyrazit na další výlety po moři.
  • Pa’ia a cesta do Hany – malé, trochu hippie městečko, kde nikdo nespěchá, ale které přeje řemeslům a nakupování všeho druhu, cestu do Hany, kterou každý průvodce velebí, sice nevynechávejte, ale to nejlepší je až za Hanou.
  • Red Sand Beach v Haně – krásná pláž s červeným pískem, malá a těžko přístupná, koupání v tůňce za skalnatým výběžkem, jedno z mála míst, kde můžete „po evropsku“ odložit horní díl plavek.
  • Objet celý ostrov – ačkoli to mapa z autopůjčovny zakazuje, je to jeden z nejhezčích zážitků: protože se jedná o aktivitu na pár hodin, zažijete prudce se měnící krajinu v měnícím se světle, my byli těmi výhledy tak unešení, že jsme zapomněli fotit.
  • Pláže od Kihei po Makenu – všechny odstíny zlatého písku
  • Hookipa Lookout & Beach – z vyhlídky pozorujte divoký oceán, a pokud to vlny dovolí, tak i špičkové surfaře, na pláži zase obrovské želvy
  • Whalewatching – prosinec je na Maui hlavní sezónou i pro velryby, nenechte si je ujít na vyhlídkách ani na moři (doporučujeme výlety s Pacific Whale Foundation – peníze, které zde utratíte, jsou na podporu a výzkum mořského života, personálu, který tvoří především dobrovolníci, se odvděčíte spropitným.
  • Stand Up Paddle Board neboli SUP – moderní a jednodušší surfování na velkém prkně s pádlem – na rozdíl od klasického surfu se dá zvládnout během pár dnů (a ještě se hezky opálíte).

Nakupování aneb co si přivézt z Havaje:

Originální místní šperky (pravé kovy, perly i kameny) – Sophie Grace Maui (Pa’ia).

Bikini (na Havaji se zásadně nosí jiný spodek a vršek) – Lorenzo a další butiky v Pa’ia.

Originální sluneční brýle Moku, dřevěné, s vypáleným „tetováním“ (Haiku a Lahaina).

Surfařské oblečení seženete na každém rohu, opravdu velká koncentrace známých značek a hezkých butiků je třeba v Lahaině.

Lokální pivo, čokoláda, makadamové ořechy, sušené ovoce (vhodné i jako dárky) – Wholefoods v Kahului, Mana Foods v Pa’ia, Foodland v Kihei.

Místní výtečné čokoládové bonbóny s makadamem a kokosem seženete i na letišti.

Naopak na klasické „americké“ nakupování a značky na Maui nenarazíte; jeden outlet je v Lahaině a jedno nákupní centrum s předními značkami jsme našli poblíž luxusních rezortů ve Wailea (Shops at Wailea) – ale na Havaji je zřejmě vždycky lepší jít na pláž než nakupovat, tam zklamaní nebudete (a pláže ve Wailea jsou opravdu nádherné).

Sporty:

Na Maui narazíte na pláže všeho druhu, s pískem bílým, zlatým, černým i červeným, kamenité, s útesy, ale i zcela hladké, s pozvolným vstupem do moře, na návětrných stranách navíc najdete místa vhodná ke kitingu, jinde zase k surfování nebo paddle boardingu. Protože na Havaji je údajně nejzdravější vzduch na světě, chodila jsem často běhat – kolem pláží v Kihei vedou příjemné zpevněné chodníky, ale běžně se běhá i po silnicích. Rovněž vhodnou začátečnickou pláž pro surfování a paddle boarding jsme našli v Kihei; na většině pláží poblíž zástavby nebo resortů vždy najdete sprchy a toalety, pouze na těch odlehlých není nic nebo maximálně suché toalety.

Jinak se po celém ostrově dá podnikat řada výletů, autem i pěšky, v horách v národním parku Haleakala můžete podniknout i několikadenní treky s přenocováním (opět nutné plánování a rezervace chaty na přespání alespoň dva-tři měsíce předem).

NP Haleakala: http://www.everytrail.com/best/hiking-haleakala-national-park

Pro nákup a pronájem sportovního vybavení, rady pro začátečníky, tipy na vhodné pláže: http://www.hawaiianisland.com/

Náklady:

Na Havaji je draho. Jako určité měřítko se dá vzít benzín – v době našeho pobytu stál benzín v kontinentálních USA cca 1,60 USD za galon, zatímco na Maui 3,90 a na Lanai dokonce 6,90! Podobně drahé jsou zde i jídlo a služby, pro představu surfařské prkno na den stojí cca 100 dolarů. Zkrátka když se nechcete nijak omezovat a dovolenou si užít, připravte se na to, že vás bude stát cca 500-600 USD na den (bez ubytování).

Cestovní doporučení:

Cestu tam jsme plánovali jako nejkratší možnou, tj. pouze s dvouhodinovými přestupy v Londýně a v Los Angeles – a přesto (nebo právě proto) nás zhruba třicetihodinové cestování značně zmohlo. Naopak na zpáteční cestě jsme měli cca desetihodinovou zastávku v Dallasu, kde jsme si pronajali hotelový pokoj a kombinace sprcha-postel-sprcha způsobily, že zbytek cesty jsme strávili svěží a v pohodě. Takže příště asi půjdeme stejnou cestou (přece jen let Kahului – Dallas trvá cca 9-10 hodin a Los Angeles – Kahului cca 6-7). Pokud máte dost času, dá se taková zastávka spojit i s vícedenním výletem někde na přestupním místě v USA.

Proč jet:

Poprvé jsme o Havaji přemýšleli, když manžel žil a pracoval v Kalifornii, kam jsem za ním jezdila, ale i tenkrát nám to nakonec vždycky přišlo zbytečně daleko. Ano, je to daleko, opravdu dál už se jet ani nedá. A proto jsme taky první týden moc nerelaxovali, protože jsme si pořád říkali, co všechno ještě chceme stihnout, protože už tam nikdy nepojedeme. Ale pak nám došlo, že se vrátíme. Možná už nepojedeme na Maui a Lanai a navštívíme raději další z ostrovů (určitě Big Island a Oahu), ale „aloha“ pohodová atmosféra, krásná příroda, hvězdné nebe, oceán a čerstvý vzduch určitě stojí za to na všech havajských ostrovech.

Úvodní foto: rickh710

Kaya Mawa – The Ultimate African Island Escape

Posted on by pr_admin

I was born at a miserable time and season of the year. It was a few short years after the war, with Europe still rationing everything and at the beginning of winter when Prague was covered in a blanket of smoke from thousands of stoves burning the cheapest coal available as the city dwellers tried to fight the terrible freeze. My first birthday memories are of me getting a new pair of winter boots, (my parents could never afford more than one pair of shoes for summer and one for the winter). I still remember the sound and the feel of the new boots cracking the ice on puddles of rain as the first cold wave hit my hometown. Even then, as my world was hemmed in by my parents‘ dinner discussions about when the new war between Germany and Russia will break out again, I was thinking, wishing like only a kid could: „God, let me get out of this place!“

Fast forward another 30 years or so and I am in Phoenix, Arizona. Here just like in the last few years of living in the Middle East, cracking the ice under my winter boots is one of my least problems. My November birthday is becoming part of my newly adopted country’s Thanksgiving festivities fixated on extended families we sorely lack with just our nucleus of three small children. After rather unsuccessful attempts to create the atmosphere of this very special American holiday the feelings so similar to my childhood birthday set in again: „God, let me get out of this!“ Henceforth Thanksgiving and my birthday will be spent traveling.

So this November many years later finds us, my wife and me, in Africa. I have been under her spell for a long time. I have often dreamt of traveling with dr. Livingstone or building a boat with Robinson Crusoe on a deserted island. It must have been more than 50 years since I read Daniel Defoe’s book for the first time and, like many books of those formative years, never forgot. But the world has changed very much in those fifty years and just as you cannot step into the same river twice you can not relive your past dreams and they become subject to significant revisions.

We anticipated a tough trip on bad roads and occasional leaky tent in the tribal lands of Ethiopia and decided to celebrate my birthday and lick our travel wounds in the lap of luxury on a small, remote island in Malawi. We left most of our luggage and African problems behind in Addis Ababa’s Hilton and flew to Lilongwe, capital of Malawi. Our 6-seater Cessna was waiting for us and we were cordially greeted by Jan, our young, tall, and handsome South African captain. It is just a 45 minute flight crossing Lake Malawi from Lilongwe in the southwest corner of this tiny country (when I was a kid it was still called Nyasaland after the very same lake then called Nyasa) to the central west part where you can find a small island on the map just a few miles from the Mozambique shore of the lake. I know, it is not exactly how Robinson got to his island and regarding his arrival we did NOT plan to crash which would have been closer to Robinson’s original story. But today is my birthday and I am entitled to some poetic license and some flexibility to work with the facts. Our limited luggage is safely stowed. We can carry only 20 pounds each, enough for swimsuits and suntan lotion but mine is slightly over for it is containing a bottle of French Champagne I have been dragging with us all the way through Ethiopia to this former British Protectorate governed by the “ President for life „. Well, here we have it, another African truly democratic leader who simply appointed himself, so money need not be squandered on some ridiculous election. Money, which can be sent safely to his account in Switzerland instead, while the majority of his people live bellow the poverty rate. With a slight delay caused by the bad weather between Lusaka and Lilongwe we finally board the plane with Julia, the Emergency Room physician from Chicago, another and only guest for Kaya Mawa resort. She is going to lick her wounds after a few months volunteering in a Zimbabwean hospital.

As a special birthday treat I sit up front right next to the captain and he points out to the beautiful panorama. Finally we spot a small peninsula on Likoma Island where behind the flame trees is our very own Robinson’s cave. Well, not exactly a cave. It is a stone and wood house among and on the rocky promontory.

When we touch down by the airport shack the jeep with a driver is already waiting and takes us through a promenade of baobab trees and local villages with smiling, waving children to our spectacular new home Kaya Mawa (kayamawa.com).

Kaya Mawa is everything we could dream of. It is a private resort consisting of a few spacious houses built of local or beach combed material, sprinkled over the promontory and along the beach providing for almost perfect hideaways. Each is an original design, beautifully appointed and luxuriously anointed with everything you possibly wish for in a most luxurious hotel. Not exactly Robinson’s cave, but you can feel pretty much alone here. Dr.Julia, is whisked to another house so well hidden, we do not know where she is until she remerges for welcome drinks at the bar.

The houses and shared spaces (bar, restaurant, reception, gift shop) carry elements of the similar style mostly made of drift wood or old boats refurbished and repurposed by a small workshop providing stable employment for locals – quite a few from more than 10,000 people living in the island.

And I should not forget 43 or so employees of the lodge who deliver the services you are quite unprepared for in Africa. You are alone on the beach and you decide to have a swim. Before you even get to the water’s edge a dark figure peels itself from behind the bar, bringing you a fresh towel and dropping it by the sandals you left behind. You want to kayak? Well, you can hardly do that without another black guy suddenly appearing and pushing your vessel onto the Lake as you struggle to get on.

The food, especially after a few weeks of Ethiopian tough beef and sour teff pancakes is divine. The fish are caught in the lake that morning and the fruits are picked just off the trees on the property and after we express our infatuation with fresh mangos, a freshly cut batch appears anytime we sit down in any lounge chair. The rest of the ingredients are flown in and the chef prepares beautiful feasts of exotic flavors. Dinners are being served on the sandy beach on white tablecloths and romantic candlelights with flowers sprinkled all around. One night we are even serenaded by the local acapella group, with nearly half the group consisting of our resort staff, under the guidance of our chief waiter.

If you want to simply relax with a good book you can borrow one in their library and do so by your private house plunge pool in a hammock or on a outdoor sofa. But if you want activities you can take a kayak for a spin or go snorkeling or even diving to see some of more than 1000 tropical fish species. If you have your own home aquarium one of those colorful beauties most probably came from this freshwater lake. You can also venture beyond the resort on a drive to visit the local cathedral or their Katundu Textiles workshop where local women create the chic decorations for the resort and for sale.

Kaya Mawa is truly an unforgettable experience of romantic luxury, perfect for a honeymoon or a special birthday, just like mine. A dream of playing Robinson came true without all the hard work.