Golden State Warriors versus Cleveland Cavaliers

Sehnat dobré lístky na zápas Golden State Warriors proti Cleveland Cavaliers, v současné době dvou nejlepších týmu basketbalové NBA, je samo o sobě celkem událost. Mě se to krátce před odletem do San Franciska podařilo. Zápas v oaklandské Oracle Areně proběhl 25. prosince. Devátá řada uprostřed oproti lavičkám obou týmu slibovala parádní podívanou.

Zápas v žádném případě nezklamal, Warriors po 48 minutách čistého času vyhráli 89 ku 83. Rozhodl jejich vyrovnanější tým. Největším zážitkem ale rozhodně bylo sledovat pohyb a hru LeBrona Jamese, frontmana Cavs. Hrající legenda NBA dala nejvíc bodů a v pomyslném souboji porazila poněkud nudného lídra válečníků Stephena Curryho. Dva lístky mě přišly na bezmála 2500 dolarů. Vydané pěníze považuji za velmi dobrou investici.

 

 

 

Parádní místo na konci světa

Martinhal Family Hotels & Resorts leží těsně před městečkem Sagres. Kdysi dávno známý konec světa leží na úplném jihozápadě portugalské provincie Algarve. Martinhal s historií teprve od podzimu 2010 patří podle mnohých hodnocení mezi vůbec nejlepší evropské rodinné resorty. Rozsáhlý areál je tvořen hotelem, desítkami vil, více než 150 domky a townhousy. Pro testovací pobyt jsem vybral Pinewood House se dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami, velkým obývacím pokojem s kuchyní, terasou, bazeném 8×4 metrů a malou zahradou. Potěšilo především pravidelné čištění bazénu.

Součástí resortu je několik bazénů pro děti i dospělé, tři restaurace, dětský klub, atrakce pro děti, tenisové kurty, půjčovna kol, dva bary, obchod s potravinami a oblečením, příjemné spa a velmi krásná zákoutí. Čistá architektura nízkopodlažních domků a dřevěnného/kamennému hotelu dodává každému návštěvníkovi Martinhalu velmi příjemný pocit a jakousi touhu se na místo opět vrátit. Kouzlo místa spočívá i v tom, že je zcela pusto návštěvníků z východní Evropy. Dominují Britové a Irové. V menšině jsou Němci a Francouzi.

Servis je příjemný a nevtíravý. Kromě hotelu každá ubytovací jednotka disponuje vlastní kuchyní. Každý si tedy může vařit sám. Ale má i možnost využívat jednu z restaurací. Všude je čisto, zaměstnanci resortu jsou pohotoví, vstřícní a pracovití.

K resortu přináleží pláž Martinhal, v dosahu půl hodiny autem se nachází zhruba desítka opravdu parádních pláží. Na téměř každou z nich stojí za to vyrazit. Při cestě zpět určitě doporučuji navštívit lokální restaurace s ochotným personálem a velmi chutnou stravou. Lidé jsou všude přátelští a v zásadě všude se domluvíte anglicky.

Martinhal Family Hotels & Resorts rozhodně doporučuji k návštěvě rodinám s dětmi. V Evropě patří v tomto ohledu určitě k pěti nejlepším adresám. Příjemné spočnutí zde najdou i páry či jednotlivci. Výhledy jsou parádní, vůně bylin, v čele s rozmarýnem, omamné. Měsíční pobyt určitě stojí za to.

 

Příchuť Francie v severním Laosu

Čerstvě vařená káva zalévá svou vůní celou kavárnu. Rustikální nábytek evropského stylu doplněný orientálními soškami a obrázky spolu splývají v dokonalém souladu. Za pultem se připravují čerstvé croissanty a křupavé bagetky obložené salátem a sýrem, jako v každém druhém pařížském bistru. Jakmile se ale ručička hodinek posune na čtvrtou odpolední, poklidná francouzská atmosféra je ta tam. Z dáli se nejprve rozezvučí hluboké tóny gongu. Po chvíli se k nim přidají údery bubnů odkudsi za rohem. Monotónní rytmus se s přibývajícím bubnováním mění v synchronizovaný orchestr. Hladina v kávovém šálku se vlní do rytmu a vibrace prochází celým tělem. Bubnování sílí tak, že už ani není poznat směr, odkud přichází. Rytmy se zkrátka linou odevšad. Po pár minutách je z nenadání po koncertu.  Představení však nekončí. Na ulici se začnou objevovat holohlaví mladíci odění do oranžových rouch a každý kamsi pospíchá. Pouliční zmatky vzdáleně připomínají ruch před mraveništěm až do té doby, než se mnichové v stejnokrojích rozutečou do svých klášterů k večerní motlitbě.

Bujná vegetace prorůstající zástavbu a líně tekoucí vody Mekongu dávají z vrcholku hory Phousi, jejíž svahy město pokrývá, dojem, jako byste byli někde na poklidném venkově. Luang Prabang se věru nepodobá žádnému jinému městu v Jihovýchodní Asii. Prvky francouzské kultury, které se do Laosu dostaly v období kolonializmu, se natolik propojily s místním buddhismem, že vytváří nezaměnitelnou atmosféru. Francouzské kavárny dávají možnost odpočinku všem, kterým se zastesklo po evropském standardu. Luxusní butiky nabízející zboží vyrobené z asijského hedvábí kontrastují s ruchem typickým pro asijské ulice. Dominantou města je královský palác, který ale od vpádu komunistů zeje prázdnotou. Buddhistické chrámy jsou rozeseté na každém rohu, jak se sluší a patří pro správnou metropoli. Tou Luang Prabang býval až do dob, kdy ze strachu před barmskou invazí Laosané prohlásili hlavním městem Vientiane.

I každodenní rytmus je zde neobvyklý. Dlouho před svítáním místní připravují rýži a zákusky, které se nabízí mnichům. S příchodem dne se pak všichni obyvatelé města soustředí podél silnic. Klečící na koberečcích, bosky a nejlépe zahaleni v bílý šál vyčkávají na průvod. Oranžová roucha jsou vidět už zdáli. Mnich za mnichem přechází od jednoho věřícího ke druhému a mlčky přijímají dary. Nikdo nevydá ani hlásku. Jakmile je nádoba plná, žádný z mnichů neváhá zpětně vrátit obětinu některému z místních obyvatel. Celé procesí trvá několik desítek minut. Poté, co se všichni rozprchnou za povinnostmi všedních dnů, se už i zahraniční návštěvníci pomalu začínají probouzet k životu nic netušíc o tom, jaký mají za sebou zdejší obyvatelé rituál. Kolem desáté hodiny jsou už všechny kavárny plné a začnou převládat západní zvyky. Ne však na dlouho. S úderem prvního gongu se opět vrací k moci Asie. Po skončení večerní motlitby se život soustředí na pouliční trhy, kvůli kterým se uzavře i hlavní tepna města. Na asfalt se položí igelit a vzniknou jednoduché stánky. Zanedlouho ani nikoho nenapadne, že by tudy proudila auta či motorky.

Místo, kam se určitě vrátíme

Měli jsme jasnou představu o týdenní dovolené – být v teple, když u nás je zima, nic nedělat, ležet u vody, číst knížky a dobře jíst a pít. Toto nejsou naše typické dovolené, většinou je pojímáme dosti akčně. O to víc jsme se těšili.

Při hledání vhodné destinace jsme narazili na relativně nový (otevřený byl začátkem roku 2013) resort Nizuc, v lázeňském městě Cancún.  Resort se nachází 10 min autem od letiště.

Doporučuji zajistit si odvoz do hotelu předem. Při východu z letiště vás přepadne hned několik  pracovníků agentur, ale vozů je omezený počet a zbytečně čekáte několik dlouhých minut, než na vás přijde řada.

Po kontrole na vrátnici resortu, vás auto zaveze ke vstupu na recepci, který na nás udělal dojem.  Stromy usazené mezi trávou ve čtvercových záhonech na hladině vody. V dálce moře. Od první sekundy bylo jasné, že jsme na správném odpočinkovém místě.

Se  synem jsme se usadili do pohodlných křesel, koukali na vodu a čekali až manžel vyřídí vše potřebné. Během chvíle nás golfovým vozíkem dopravili do „naší“ vilky.

Můžete si vybrat mezi Ocean suites nebo Garden pool villa, pokud pominu prezidentskou vilu. Mít vlastní bazének nás lákalo a byla to skvělá volba.

V resortu najdete několik restaurací, na lehký oběd je ideální Ni, na večeři potom Terra Nostra nebo Indochine. Obsluha, prostředí, výběr vín a jídel a jejich  prezentace je perfektní a není jim, co vytknout.

Pokud se vám nikam nechce je příjemné si nechat naservírovat večeři v zahradě nebo nechat si připravit romantickou večeři na mole.

I děti si přijdou na své v dětském klubu Winik, kde mají každý den zajímavý program, dílny a spoustu her. Větší děti mohou hrát tenis, ping-pong nebo zkusit paddle boarding.

Nizuc je oblíbeným místem i na víkend, kdy na můj vkus bylo na pláži a u bazénu plněji,  tak jsme raději upřednostnili zůstat v soukromí.

Nedaleko je Delfinarium. V případě, že jste ještě nikdy s delfíny neplavali, tak stojí určitě za to. A fotka (celkem drahá), na které vám dává delfín pusu, se v albu bude určitě vyjímat.

Opačným směrem je centrum, kde je celkem rušno a mohou vás přeci jen některé věci překvapit. Možná to nebudou ani živé reklamy na cokoliv, ani pánové s opičkou a papouškem, kteří za fotku chtějí 20 dolarů. Ale v části, kde byl shluk obchodů luxusních značek, potkáte pány v maskáčích výrazných barev a hlavně se samopalem přes rameno.  Pak si vzpomenete, jak se vás několik kamarádů před cestou ptalo, zda je to Mexiko bezpečné. Ale věřte, že Cancún je.

Doporučuji tedy jak na relaxační rodinnou dovolenou, tak i díky poloze resortu na aktivity jako je potápění a cestování za mayskou kulturou.

Nizuc je místo, kam se určitě zase vrátíme. Doufám, že neponíží svoji pomyslnou laťku, kterou postavili hodně vysoko a to zejména přístupem lidí, kteří v resortu pracují.

Chlapské derby

S přáteli rádi podnikáme výlety na zajímavé akce. Vzhledem k tomu, že každý z nás je amatérský fotbalista, preferujeme zajímavé zápasy. Občas je to velké zklamání. Nemám na mysli špatnou hru, ale hlavně NE atmosféru. Určitě největším zážitkem pro nás bylo slavné derby odvěkých rivalů ze skotské Glasgowa, tedy Celtic vs. Rangers.

Vždy, když má jedno město dva podobně velké kluby s tradicí z druhé poloviny devatenáctého století, vzbuzuje to vášeň a rivalitu. Rivalita může být odvozena od městských obvodů nebo přímo na obyvatele. Ten fandí jednomu a ten zase druhému, jeden získá titul, druhý ne. Když se, ale k téhle rivalitě přidá náboženství, tak to teprve věští pořádnou melu, která může stát i život.

Rangers a Celtic jsou podobně staré a podobně úspěšné kluby, říká se jim staré firmy. Oba patří mezi nejstarší kluby na světě. Zásadní rozdíl je v tom, že protestantský Rangers se cítí být součástí Británie a katolický Celtic by raději na královně a Londýnu nezávislé Skotsko. Velké zahanbení fanoušků Rangers přišlo před 3 lety, kdy byl klub pro předlužení degradován až do 4. amatérské skotské ligy. Skoro tři roky trvalo, než se mohl tradiční rivalové postavit v souboji o vládce města.

Po letech první derby proběhlo letos v únoru. Šlo o semifinále skotského poháru. Byla zvolena neutrální půda národního stadionu s kapacitou přes 55 tisíc diváků (v minulosti se vzájemné zápasy hrávaly i před více než 100 tisíci diváky, na začátku roku 1971 při derby zahynulo 66 lidí). 

Vyrazit na tenhle zápas bylo výzvou. Z počátku bez velkého nadšení. Glasgow rozhodně není hezké a pohostinné město, navíc nikdo z nás neměl o velikosti rivality klubů až tak velké povědomí. Letenky do Glasgow jsou v pohodě k sehnání, letěli jsme Praha – Londýn a z Londýna do Glasgowa. Let trval něco přes 3 hodiny.

Když jsme vyrazili z hotelu na zápas, recepční nás upozornil, abychom si vzali taxíka a nemotali se v uličkách před stadionem. A hlavně, abychom nenosili žádné dresy a šály. Trochu nás to znejistělo, ale chtěli jsme zažít atmosféru toho zápasu.

Poblíž hotelu se začali srocovat příznivci Celtic. V doprovodu policie jsme s nimi přišli ke stadionu. To už se začaly objevovat první označení se zákazem vstupu všem, kdo fandí Rangers. Davy zelených zpívají chorály a ve velkém do sebe lijí pivo. Najednou nás zastavila policejní hlídka a tvrdě nám domlouvala. Někteří z nás měli zimní bundu v modré, to je barva Rangers, což se tady nesmí.

Vzhledem k tomu, že jsme měli lístky do sektoru Rangers, přesunuli jsme se taxíkem mezi modré. Když už jsme tam byli, pořídili jsme modré šály, abychom plnohodnotně patřili alespoň do jednoho tábora. Něktreří z nás zakoupili oranžové šály Rangers, až později jsme se dozvěděli, že jde o barvu tvrdého jádra klubu, nikoli běžných příznivců.

Po pár krocích ulicí s davem modrých si naší oranžové všiml fanoušek se stejnou šálou a pozval nás do baru na předzápasové pivo. Rázem jsme se ocitli v narvané putyce plné bojovně naladěných Skotů. Byl to zážitek jako z amerického filmu. Společně jsme odešli na stadion, který byl zaplněn. Každý z táborů měl přesně polovinu – 27 tisíc zelených a 27 tisíc modrých plus oranžových.

Rangers prohráli 2:0, ale jako klub hrající druhou skotskou ligu se určitě neměli za co stydět. Více než vzpomínka ze samotné hry v nás zůstal nepopsatelný zážitek ohlušujícího burácení obou táborů fanoušků, kteří vytvořili z naprosto nezajímavého města zajímavý tip na výlet.

Těším se, až se za dva, tři roky Rangers zvonu postaví na nohy a ke skvélé atmosféře se třeba přidá i super zápas.