Osídlování cizích planet

Posted on 15. 2. 2019 by

Až si budete plánovat cestu do Jižní Ameriky, vemte v úvahu, že se v Bolívii na solných pláních Uyuni na úpatí sopky Tunupa otevře v únoru 2019 zcela mimořádný lodge. Kachi Lodge.

Minimálně z dálky vám bílé kopule nemůžou nepřipomenout vesmírné stanice. Aspoň si leccos vyzkoušíte, než bude třeba tuto zemi opustit. Kovové rovnostranné trojúhelníky uspořádané do polokoulí jsou samy o sobě esencí matematické elegance, v noci průhledné panely zajišťují nerušený pohled na nebeskou báň, která se v suchu solné pláně a výšce 3600 metrů nad mořem otevírá jako nikde jinde. Další kousek přípravy na cestu vesmírem. A stejně působí i použité technologie, celý tábor běží na solární energii.

Přes den se vám o zábavu postará neuvěřitelná krajina s několika významnými archeologickými místy poblíž, v noci budete mít k dispozici teleskop.

O gurmánské zážitky v táboře se postará tým ze slavné lapazské restaurace Gustu.

Maximální kapacita tábora je 12 dospělých osob (s dětmi se tu nepočítá), minimální doba pobytu 2 dny.

Kachi Lodge, Bolívie: interiér @Amazing Escapes

5 nových rezidencí Šesti smyslů ve šťastném království

Posted on 15. 2. 2019 by

Six Senses, Bhútán: Jednotlivé vily rezortu najdete na pěti různých místech tak, abyste během pobytu poznali ze země co nejvíc

Dlouho se na to čekalo, ale konečně k tomu opravdu dojde. Několik let odkládané otevření pěti nových rezidencí společnosti Six Senses v Bhútánu je na spadnutí. Hlavním smyslem tohoto počinu je dát hostům příležitost poznat co nejvíc ze stále ještě poněkud pohádkové země – počítá se s tím, že hosté budou mezi jednotlivými místy cestovat. Vzdálená jsou od sebe tři až čtyři hodiny jízdy autem (což vzhledem ke stavu silnic a vysokohorskému prostředí není ani tak daleko, jak byste si mohli myslet), popřípadě na krátký dolet místní linkou.

Všechny rezidence slibují harmonické splynutí veškerých potřeb náročných cestovatelů s tradicemi místní architektury i velkolepostí okolní přírody.

Paro

Městečko, údolí a jediné mezinárodní letiště. Jinam se přiletět nedá. Největší lákadlo v okolí je bezpochyby Tygří hnízdo – klášter nalepený na skále v nadmořské výšce 3100 metrů, asi 900 metrů nad dnem údolí. Dnešní symbol Bhútánu kdysi vyrostl v místech, kam podle legendy v osmém století přiletěl Guru rinpočhe na hřbetě tygřice. Vaše cesta tam ovšem tak snadná (ani divoká) nebude.

Thimphu

Hlavní město, či spíše městečko celé země. Příležitost nakoupit šperky, dřevořezby, ručně tkané látky… Nachází se tu také veřejnosti přístupný Institut tradiční tibetské medicíny, takže jestli vás tyhle věci zajímají, tady budete přímo u zdroje. V údolí nad městem žije bhútánské národní zvíře takin, dnes už velmi vzácný tvor, kterého podle místní pověsti stvořil jeden láma z kostí zvířat, která měl k obědu.

Punakha

V údolí se slévají dvě nejmohutnější bhútánské řeky, na jejichž soutoku leží pevnost ze sedmnáctého století, která dnes slouží jako zimní sídlo nejvyššího opata. Kdysi tu bývalo i hlavní město, dnes jsou pro celou oblast typická hlavně rýžová pole. Jedna z nejkrásnějších vycházek vás tu zavede k čhörtenu Khamsum Yuelley Namgel, který byl postaven, aby udržoval soulad v neustále se měnícím světě.

Gangtey

Široce rozevřené, nezalesněné údolí je v Bhútánu vzácnost. Klikatí se tu dvě řeky, z nichž jedna podle legendy představuje hada a druhá kance. Had s kancem se prý kdysi vsadili, kdo bude rychlejší. Vyhraje-li had, bude se v údolí pěstovat rýže; jestli ale vyhraje kanec, nikdy se tu rýže pěstovat nebude. Kdo vyhrál poznáte podle toho, že tu po rýži není ani památky. Zato jsou tu vzácní, elegantní jeřábi černokrcí, kteří se dají pozorovat dalekohledy ze strategicky umístěného informačního centra.

Bumthang

Nejduchovnější místo s největším počtem mnichů, mnišek a tísiciletých klášterů. Tady každý popis selhává, to se musí zažít.

Krajina z čínských pohádek

Posted on 25. 12. 201728. 12. 2017 by

Oblast Wulingyuan láká ke svým branám davy turistů. Hory, které inspirovaly Jamese Camerona, zaznamenaly po natočení filmu Avatar obrovský rozvoj cestovního ruchu. Ve velkém se začaly stavět lanovky a výtahy vedoucí na samé vrcholky pískovcových hor. Čínským turistům není líto prostát v tlačenici několik desítek minut. To ale nechává cesty vzhůru relativně volné.

Schody vedoucí na vrcholky několika desítek metrových pilířů jsou jedním z mála míst, kde v Číně není hlava na hlavě, a to za trochu námahy stojí. Po dobré čtvrthodince nad tím ale sama vážně pochybuji. Chůze po rozviklaných kamenných schodech není příliš snadná. Mech prorůstající z puklin udržuje povrch permanentně mokrý a kluzký. Lesy pokrývající strmé svahy zvlhčují klima natolik, že s přicházejícím úsvitem zůstávají hluboké kaňony stále zahalené v mlhových oblacích. Vysoká vlhkost ve vzduchu setrvává celý den, jakoby nestačilo, že se při každém kroku objevují na čele nové krůpěje potu a stékají mi po tváři. Netrvá dlouho a tričko nasakuje všechnu vlhkost.

Z čista jasna se lesním porostem začne rozléhat zvláštní melodie připomínající rozladěné rádio, jehož baterky pomalu vypovídají službu. Rámus stále sílí a nabývá stejné intenzity, jako hlášení z vesnického amplionu. Po několika minutách se na cestě objevuje chlapík. Svižně si to mašíruje ze schodů dolů. Oděn do nejlepšího sportovního oblečení a na krku kapesní rádio. Do šumu rádia kvílí tesknou melodii, kterou patrně rozpoznává jen on. Zasněně mě míjí a ztrácí se z dohledu. Příšerný rámus je ale slyšet ještě dlouho po tom, co po jeho původci není už ani památky. Nestačím se divit. Chvíli na to prochází kolem rodinka místních, které naopak přivádím v údiv já. Zřejmě nechápou, proč někdo dobrovolně propotí tričko, když se na vrchol dá dostat pohodlně a bez dřiny. Odlišnost našich kultur si v Číně všímám každý den.

Na to, že se na každém rohu asiaté sami fotí a nejprodávanějším zbožím je držák na telefon k pořízení selfie, jsem si už zvykla. Nad dalším výjevem jsem ale už jen mlčky kroutila hlavou. Právě v okamžik, kdy okolní scenérie začínala být stále zajímavější, vyřítil se proti mně další nadšenec moderní techniky. V napnutých pažích držel tablet a za pochodu s nejvyšším zájmem pozoroval dění na monitoru. Patrně hledal ten nejlepší záběr a ani si neuvědomil, že kdyby jen trochu odvrátil pohled od obrazovky, viděl by skutečnou krásu.

Přes všechny paradoxy a dřinu se na samém vrcholu naskýtá nezapomenutelný výhled. Kam až oko dohlédne, je zem posetá kamennými pilíři vyrůstající z husté džungle do výšky přesahující 200 metrů. Odhadem jich je na 3000 a už od prvohor pokrývají krasovou oblast Wulingyuan o celkové rozloze 690 km². Říčky zde hledají cestu v hlubokých kaňonech, lesy porůstají i nejméně dostupné svahy holých svahů a oblaka každé ráno zahalují krajinu do mlhavého polštáře, ze kterého vyčnívají jen ty nejvyšší vrcholky. Členitý reliéf byl inspirací mnohým umělcům, kteří ho od nepaměti zobrazují v romantických malbách.

Le Pont de Brent: dvoumichelinský zážitek ve vesničce nad jezerem

Posted on 30. 5. 201710. 1. 2018 by

Do Montreaux, malého města na severovýchodním cípu Ženevského jezera se vyplatí jet z různých důvodů. Za starosvětským luxusem téhle švýcarské riviéry, za odkazem Charlieho Chaplina nebo Freddieho Mercuryho, kteří si to tu kdysi zamilovali, nebo za slavným jazzovým festivalem, který se tu koná vždy na začátku léta. My jsme se přijeli mimo jiné dobře najíst. Do Le Pont de Brent.

Kopce nad Ženevským jezerem tu jsou docela příkré. Na úpatí jednoho z nich, Mont Pèlerin, pod nímž před sedmdesáti lety Friedrich August von Hayek, Milton Friedman, Karl Popper nebo Otto von Habsburg založili slavnou Montepelerinskou společnost, stojí pětihvězdičkový spa hotel Le Mirador. Někdejší Kempinski se může pochlubit opravdu skvostnými výhledy, z nichž těží nejen pokoje, ale i restaurace s velkorysou terasou. Vzali jsme ho jako základnu pro třídenní pobyt v oblasti a nelitovali jsme, přestože během návštěvy probíhala v jednom z pater rekonstrukce konferenčních místností. Hostů se ale nijak zvlášť nedotkla. Příjemné je, že vám tu k ubytování dají permanentku na místní hromadnou dopravu, zahrnující i kolejovou lanovku, pravidelně od časného rána do půlnoci pendlující mezi kopcem a jezerem.

Možností k výletům je tu spousta, určitě je nutná návštěva nedalekých Lausanne i Montreux, hotel je zhruba v polovině cesty mezi nimi. Samotná oblast Mont Pèlerin je ideální rekreační místo vhodné pro kolo, pěší túry i běh. Týden by tu byl ideální, i tak jsme ale stihli leccos. A především návštěvu dvoumichelinské Le Pont de Brent, malé venkovské restaurace ve vesničce Brent nad Montreux. Úřaduje to zřejmě nejlepší současný švýcarský chef, jedenačtyřicetiletý Stéphane Décotterd. Ctí lokální kuchyni, tedy víceméně francouzskou, ale nebojí se jí porůznu ohýbat. Kombinace, které nabízí v osmichodovém menu, jsou pestré, ale chuťově nenáročné, nemusíte se bát těžko uchopitelných experimentů. Pochutnáte si na závitcích s krabím masem, na humrovi, králíkovi, deserty s rebarborou, jahodami, čekejte chřest, fenykl, kombinaci místních sýrů. Vřele doporučujeme. Menu jsme podpořili lahví Chateau Margaux z roku 1996, ale vinný lístek by mohl být vzhledem k těsné blízkosti Francie poněkud nápaditější.

In the sand dunes of Sahara

Posted on 24. 6. 201626. 6. 2016 by Honza Škovran

Dear, a picture is worth of one thousands words. Many things happened on this hot day between the Todra Gorge and the Berber Camp in the sand dunes where we are spending one night in the tent and without running water in a company of a few Dutch families with small children (!). If I ever told you that one of my dreams was joining a caravan from Zagora to Timbouctu for 52 days then let me make one official correction. After 92 minutes of camel riding I changed my mind and if I want to get that feat across Sahara it will be with 4WD and full blasting A/C. One shadow selfie of us and mom during the drinking break for the sunset. Instead of another sunset here are the first morning sun rays touching the dune tops above the camps. Good morning!

Chefchaouen – Rhapsody in Blue

Posted on 23. 6. 201626. 6. 2016 by Honza Škovran

If you visit Morocco, do come in April. The road from Volubilis to Chefchaouen goes straight north through pleasant, surprisingly green landscape with rivers, blooming fields, orchards and pine forests under the sunny blue sky. But even the colorful tapestry of red poppies and yellow marigolds does not prepare you for Chefchaouen, a blue city squeezed between two mountains. Morocco is a country of vibrant colors. After pinkish Marrakesh, the green oasis below the slopes of the dry High Atlas, and orange dunes of Sahara, you are still surprised when you arrive in Chefchaouen. If we saw many Riads on the way here empty or half empty the hoteliers in Chefchaouen do not have a problem with vacancies. Local or foreign tourists come here in droves for The city looking like this image hanging on the wall in Riad’s lobby. The city is built on the steep slopes with a „waterfall“ (mind you the Moroccan understanding of this word is NOT what you visualize as Niagara or Victoria Falls!) with narrow alleys barely fitting a donkey saddled with two boxes of Coke, tourist negotiating stairs and wondering if they ever find the way through this maze back to their cozy riad. When you arrive here you are overwhelmed by blue-ishness of this place. I wonder if young Picasso was here and this experience actually triggered the beginning of his Blue Period. And is the blue paint here a Moroccan answer to whiteness to Pueblos Blancos of Andalusia, just a short distance from here?

Anyway, the influence of African Art on Western artists is well documented. If Picasso was ever here I can imagine he must have been blue on his return and he did not recover until he went with his friend Braque to the exhibition of African masks in Paris and started cubism. Klee came to Tunisia and his work was never the same. I can easily see how that happens as I am absolutely stricken by the abstract Berber rug motives drawn from the Saharan landscape.

But I do not want you to think my impressions of Chefchaouen were so much „Rapsody in Blue“-like as my last act before coming to this blue city was a pleasant lunch of shishkebab I ate with a great tomato salad in a small sidewalk eatery in Meknes. Think of the brutal attacks by Arab Moslem invaders to imagine what happened in my internal piping as bacteria progressed speedily down through my body and established an independent caliphate. Instead of discovering the next blue alley of this town it was rather a search mission for the nearest public rest room. When you do find it, act fast identifying what features describe it best. Is it of European or rather Turkish origin? When you figure that out you can the negotiate the proper hygienic tools needed to complete your mission fast, as time is of essence, because bacterial raiders do not take a break on their way down.

Well, this was supposed to be our first day off. A leisurely day filled with strolls interrupted by Moroccan culinary delicacies both sweet and spiced. Instead it was short jaunts interspersed with rest in our cozy blue nest and nutritious intake limited to black tea, water and a variety of western chemical remedies. Instead of getting some restorative sleep, after a feverishly hectic night l finally fell a sleep at four in the morning just to be violently woken up by a muezzin’s call for the first morning prayer. What I missed on our arrival was a location of the nearest mosque with its top barely twenty feet from our top floor room.

The power of his: „Aaalla-a-a-h Akbar!“ almost knocked me off my bed and my first thoughts were that I spent the night with the Almighty in my bed rather than with my wife.

During the day I was part time resting in bed or limping around our riad taking pictures here or there. I envied the local cats, who were generously fed by the locals, as I dropped any idea of eating from my regular schedule.

Only by the evening I was able to join my lovely companion for her dinner on the terrace of Bab Sour Restaurant to see what delicacies are available to her and the local family with twin girls as their French conversation was nicely flowing across the table. Meanwhile my attention stayed pretty much where it was whole day, sipping occasionally from my bottle of mineral water. But the view from the terrace was spectacular!

Jeskyně Niah

Posted on 7. 2. 2016 by

Jeskyně v Niahu na východě Sarawaku jsou obrovským systémem chodeb a podzemních tunelů vzniklých v dobách, kdy ještě valnou část ostrova Borneo pokrývalo moře. S poklesem hladiny světového oceánu se pak začala objevovat podzemní bludiště, která později sloužila lidem jako příbytek, k získávání obživy, nebo je využívaly k pohřebním rituálům. Ze speleologického hlediska patří Borneo k pokladům a spousta jeskynních komplexů teprve čeká na detailnější průzkum. Ty v Niahu patří ale doposud k velice významným nalezištím, které pomáhají rozluštit hádanku naší minulosti.

Tropická jeskynní formace v oblasti, která neprošla dobou ledovou, se pyšní nebývale vysokou druhovou bohatostí. Vegetace na vápencovém podkladu se zcela odlišuje od jiných typů pralesa. V okolí jeskyní lze velice snadno pozorovat dravé ptáky specializované na lov netopýrů a pod převisy skal často hnízdí i ti opeřenci, kteří za normálních okolností k jeskyním vůbec neinklinují. Zajímavou taktiku si vyvinuly některé druhy vlaštovek, které za pomocí slinných žláz vytváří klihovitý sekret. Ten na vzduchu usychá a slouží jako tmel při stavbě hnízd, a proto se mu přezdívá hnízdní cement. Tato strategie se stala třem zde hnízdícím druhům téměř osudnou, když se přišlo na fakt, že jsou vlaštovčí hnízda poživatelná a mají dobré využití v kosmetice. Niah se rázem proměnil v centrum pro sběr vlaštovčích hnízd.

Sběrači permanentně osídlili některé jeskyně a za pomoci bambusových tyčí šplhali v naprosté temnotě, kterou narušovalo jen slabé světlo hořící svíčky, i několik desítek metrů vzhůru k jeskynním stropům, aby posbírali tolik ceněná hnízda. Vlaštovky málem rozkvět obchodu odsoudil k záhubě. V 90. letech se ale stali zákonem chránění a jejich sběr se smí provádět až po odchování mladých. Starší hnízda se ale na trhu netěší takové poptávce, jako čerstvá.

Sběr hnízd, ale i guána pokrývajícího dno jeskyní náleží od pradávna nejstarším obyvatelům lesů východního Sarawaku – etniku Punan. I přes nátlak čínských obchodníků a Malajců příchozích z nedaleké Bruneje si udrželi monopol při obchodu s těmito dvěma komoditami. Často obývali vchody do jeskyní netušíc, co se ukrývá v temnotě za jejich zády. Až v roce 1958 byly objeveny malby na stěnách v jedné z jeskynní. Stěny zdobily kresby červeným hematitem vyobrazující lodě a ornamenty připomínající mušle. V blízkosti maleb se nacházely i lidské ostatky, pozůstatky dřevěných schránek, keramika a rituální předměty, jako například kostěné předměty, dřevěné sošky, či mušle.

Nálezy se datují z období 4 až 20 tisíc let před naším letopočtem a patří mezi nejvýznamnější naleziště vývojové větve člověka. A další a další objevy stále přicházejí, jak archeologické práce postupují. Zdá se, že v dávných dobách byly právě jeskyně místem posledního odpočinku našich předků. Ostatně se o tom můžeme přesvědčit i na jiných lokalit v Indonésii, Vietnamu, nebo Číně odkud máme podobné záznamy. Žádné z jiných nalezišť ale nedosahuje takového významu a velikosti jako to v Niahu.

Do we really know from where we came from?

Posted on 21. 12. 2015 by Honza Škovran

From our miserable hotel to the Makassar airport is supposed to be just about 5-6 hours. Since nothing keeps us here, not even „a breakfast“ we use the calling for early morning prayer of the neighboring mosque to get up. Just taking a shower, throwing our stuff in the duffle bags, and by 6am we are on the road again. Not so much that we are looking for extending stay at the airport.

We want to stop on our way in a place you probably never heard of, and probably you never will, BUT if you ever heard of beautiful rock paintings of Altamira or Lascaux you may want to read this. Barely an hour from Makassar Airport we turn right into a flat valley full of green rice fields where today people works their land to make living. All surrounded by limestone towers. Safely hidden behind the wall of disinterested locals are few caves. In 1950 a Dutch couple discovered in them paintings of wild pigs and human stencils. How old they were? Nobody dared to estimate more than 10,000 years because nobody expected paintings could survive this climate in very shallow caves! OK, but even if they are just 10,000 years old we still HAVE to see them! And we did. They are truly amazing!

You bet they were worthy of any minute we spent there instead of waiting for our flights in the Makassar. They were late anyway!!! What we have to know now how really old are they? Let us go back to the Dutch couple (Mr. van Heekeren and Miss van Heeren for the record) doing their pioneering work. They did not have tools we do have today and guessing from historical records of male professors doing their field work while being supported by a young attractive female assistant full of admiration they might have other vested interests than guessing how old is the pig in the cave! But if other scientists would not question the judgment of this remote couple, I definitely WOULD and thanks God there were others. Not just me!

Today we we know that the paintings of pigs or whatever animals are depicted here were made with the natural mineral pigment ochre – probably ironstone haematite – which the hunter-gatherers ground to a powder and mixed with water or other liquids to create paint. Maroon red dye is almost impossible to erase. Damn it, can you imagine somebody doing that today? Probably not. What about 10,000 years ago? Are you crazy? But as I wrote above, never trust anybody, and as my wife keep saying „Especially not a married man!“ as Mr. Van Heekeren was. 60 years or so later, finally a co-ed team (here we go again!) of scientists did what should have been done long time ago. And results? Absolutely stunning!!! Fresh analysis of the pictures by this team shocked researchers by dating one hand marking to be at least 39,999 years old (those guys must be good in shoe pricing as well), and two paintings of animals, a pig-deer or babirusa (sorry, never heard of and corroborate on it), and another animal, probably a wild pig, to at least 35,400 and 35,700 years ago respectively!!!! If this is true, we have two groups of artists (one in Western Europe and another group in Sulawesi, roughly 7 time zones apart) INDEPENDENTLY on each other producing art on the level superior to what we can see today in Galleries of Contemporary Art around California! It means our descendants were artists BEFORE they left Africa. They were not just dumb bi-pedals picking up insects, nuts and bottom of the food chain garbage. And waiting for the Big Bang of their artistic skills only after reaching today France. And its art and creativity stimulating wine! They were artists before they crossed Deserts of Sinai! Or Red Sea, sorry Mr.Ten Amendments!

This is absolutely revolutionary! But before you throw your support behind this theory I would caution you as our experience with many similar theories keeps teaching us so far. Remember butter/margarine story! Or another one, this is my personal one. A theory that my famous countrymen, a musician, a traveler, a philosopher, a true renaissance man (his name was Jára da Cimrman) was involved in the Ferdinand de Lessepse infamous first attempt to dig a ditch later called Da Panama Canal. This theory came to a sudden collapse after Jára’s pair of rubber boots was discovered in the roof storage area of his birth place cabin in the small mountain village of Bohemia. After Czech Academy of Sciences special lab did carbon testing of the cow shit found in his rubber boot soles it was confirmed that this material originated somewhere in Americas on or about August 6, 1902 plus minus 200 YEARS! Not really a proof the theory supporters were looking for.

So be patient, my dear girls. You may be among the first people to see on those photos of mine the oldest art in the history of human mankind. But we may need more than what is scientifically proven so far. No matter how encouraging it may look!

Thanksgiving Holiday should be peaceful without a drop of blood. Part 2

Posted on 17. 12. 201517. 12. 2015 by Honza Škovran

In some villages we could see another piece of history of Torajan people’s love affair with death, burials and other stuff I consider related to formaldehyde business such as beautiful megaliths making Toraja land almost in the same league with Stonehenge mystic. In many other places we could have seen Torajan tribe’s creativity as they were running out of natural cave supply used in more ancient history of this nation. So they created the man made caves by carving them into the boulders of various sizes as they were thrown downhill by many volcanoes of Central Sulawesi making this area not only an ideal cemetery but natural fertile land providing for happy life of those still living

But most of the day we simply enjoyed sharing with people in the countryside their everyday activities such as carving and painting panels for their new family granary as well as bathing their family buffalo. By the end of the day we just could not help and kept asking our driver and the guide to stop at the edge of the narrow winding mountain road and enjoyed the views of Torajan lovely mountain countryside.

Another strange day on the road

Posted on 17. 12. 2015 by Honza Škovran

This was the day I have been preparing myself for mentally for last few months. Toraja land and Toraja people is the place where traditions survive the onslaught of „modern“ era. And this was the main reason we came here: To see them, and let’s be honest, it was not always easy to watch. I have to say that we have for our stay in Toraja land an excellent local guide with a comfortable car and driver. Otto, the guide, was carefully selected by mom, and she did a great job in getting somebody to learn more and understand as much as possible. Because what we can see here is so unusual we can hardly find anywhere else. If I thought the visits of the local markets may have prepared me for what we saw today I was a little bit too optimistic. Toraja people, similarly to many small entities (Jews, Koreans to mention just a few), in their quest of cultural survival, hold to their family and clan structure through sticking to their customs and traditions no matter how bizarre they may be for outsiders. And here I am stunned (mom was much better prepared) thrown into the middle of one of the most important Toraja festivities. The celebration of one of the clan elders who actually passed away 2 years ago, but was kept embalmed at home. Now the process of healing of his immediate family with his departure has come to an end. Now he can be buried, nobody cries anymore and let us throw a party. And what a party it was!

The clan’s plaza surrounded by their traditional houses which serve as granaries or their residential homes, is a place where clan hosts thousands of members from the village as well as the faraway places of Toraja land. They meet and throughout the party they talk and strengthen the clan member relationship. All of them in black outfits they execute this idea in a rather gruesome manner. What can be described very gently as sacrifice (as in many religion is) here in Toraja land it is a merciless slaughter of a hundred of pigs and a little bit less of buffaloes. Being a descendant of the village butcher’s family, my grandfather and uncle of maternal lineage where members of this profession, I saw some of this trade when growing up in my land of ancestors. But I was unprepared for this. To my surprise mom clearly was! For me it was a strange contrast of the beautiful architecture of the granaries and casual cruelty of this massacre as I would see it. I had a hard time to keep my composure as I was trying to document the artistry of the traditional granaries while kicking over the animals waiting to be paraded in the procession in front of the casket followed by their last moment of life.

Regarding buffaloes they seem approaching their fate with resignation and in peace. Maybe they understood their significance of being a vehicle for varying the souls to the Land of Ancestors. But pigs? They must be smart cookies and they knew pretty well what is coming and let their executioners know about it. Loudly. No matter how hopeless their resistance was. They screamed. They kicked. They breath heavily as their end was approaching. No matter how much I admire Toraja people for their stubbornness to define their own destiny and their eternal love for pork bacon. And how much I hate Moslem owners of the hotels we stayed in other parts of this country to impose their „beef bacon“ culture on me, this was simply too much for me. Never ever in my life I was closer to the idea to give up on prosciutto and become a VEGETARIAN!!!

As an anticlimax to this bloodthirsty morning we visited a place where the body, soul, spirit and phantom of the deceased are put to their final rest. Toraja people do not bury their ancestor under ground. The soil is too valuable here and the place of the final rest can not disturb the life giving force with death. Instead they transfer them to the caves where their descendants can still visit them and be with them. To my own surprise I did enjoy this calm and kind moment of the day tremendously as my intention to convert to vegetarianism weakened with more urgent ideas for upcoming dinner. At the end of this story I would like to state that I was very careful in selection of photos to show only those you may feel comfortable with.

Good night, nice dreams!