Tracking Komodo Dragons

Komodo is a relatively small island , separated from much larger island of Flores by the Lintah Strait. A treacherous body of water where whirlpools created by mixing waters of Indian and Pacific Oceans can make divers fight hard to save their lives. So what can you do if not diving in manta and turtle infested waters around Komodo? Go on the island tracking the great attraction of the National Park, a rather weird remnant of dinosaurs age, an animal aptly called „Komodo Dragon“.

You better start early because November is the hottest month of the year in Komodo with temperatures reaching 100F=40C. And so we did. Jumping off the boat after a pleasant night spent on the deck in protected Sabita Bay. At the Park Ranger Station we paid the entrance fee and picked up the young tracker to chase Komodo Dragons and other animals of the island: deer and wild pigs. It is about 7:30am and the air is already gone heating up over the coastal flatland as mom and tracker push mercilessly forward. Nothing can stop us in our quest to see Komodo Dragons. Those animals are no funny geckos on steroids. While they can reach the age of 60, dragons of more than 3m or 10ft length are quite common. People and dragons exercise mutual respect as both are carnivors but of the large animals living on the island they prefer deer over wild pigs. Majority population of large island of Flores are Christians so they joke about Komodo Dragons being Muslims for their distaste of wild pigs. If dragons kill the deer they frequently overstuff themselves and for a day or two they barely move until they at least partially digest their kill.

And this is our chance to find them. As we proceed on the trail we see in the bushes deer in small groups carefully watching us and testing our intentions as humans probably have a bad reputation just as the dragons. Less frequently we see wild pigs of more then decent size as they enjoy low status on the dragon priority list. As we move further into island’s interior, Mom the tracker points out to the rest of our group evidence of this strange animal in the trail dust.

What looks more or less like ashes of the last night’s fire place are piles of dragon poop in which we can find pieces of deer bones. What may look like bicycle tire imprints in the dirt of our trail are actually dragon tail prints. Finally the dragon footprints fill us with hope that the creature may not be far away. And here he is finally. Thankfully not very aggressive as he tries to clear out safely before we get too close to him.

And then he disappears in the safety of the bush and we can walk back to the jetty where our boat is waiting for us.

Let’s go diving again. It is too hot here!

The last day of diving Komodo and mantas

The first signs of rising sun after pleasantly cold night on the top deck. The smell of coffee from the boat kitchen. Mom wakes up, stretches and we are ready to go. Another day in El Paradiso. At 5:30, the skipper starts the engine to get to our first diving spot before somebody else takes it. Batu Balung. (Island with Hole).

We leave early, just a cup of coffee or tea, a biscuit or two. The breakfast comes after our dive. This is not a cruise, it is not about comfort. It is the world of diving fanatics. Everything is driven by the next dive. And the next dive. And on and on and on. Our dive master, Ed Statham, 42 years old English expat, lives here for over 5 years. First he built a dive center on a small island living in a palapa for 2 1/2 years. His Swedish girlfriend left after 3 months. Founded his diving company, Wunderpus with two great boats. Now has a new girlfriend Naomi, half German (father) and half Japanese (mother), living and working as a buyer for IKEA in Tokyo while trying to complete her dive master course with Ed, her boyfriend. Her roommate fromTokyo, Korean girl Dahe, is here too. She can’t swim but she does not mind snorkeling and she even tried diving. Altogether we are a nice mix of nationalities, no two of us sharing the same roots leading to great discussions over the „dining table“.

Before going to the water Ed tells me what he plans to do in our next dive. I am extremely lucky since I am the only certified Open Water Diver on board so I get all possible and impossible attention which serves me well. Ed is extremely knowledgeable and experienced dive master, he knows local diving sites well, so I learn a lot during those 3 days with him on the boat. On many dives we are joined by Naomi so having one dive master on the left and another on the right does not leave any room for my mistakes BUT…..

The first day, and during our 3rd dive, after an incredibly exciting dive with frolicking mantas a pretty terrible thing happened to all three of us. We were diving in Lintah Strait between Komodo and Flores Island. This a very narrow straight connecting Indian and Pacific Oceans and currents are pretty wild here. After we came to the surface we were dragged into a humungous whirlpool with a strong downward current in the eye of the whirlpool. I, as the least experience diver, I fill usually my BCD with air, to make my life on the surface as comfortable as possible. Thanks to this I got spit out off the whirlpool after a few minutes of struggle, but Ed and Naomi stayed in the whirlpool eye way too long. For me it was a scare of my life to see Ed, with 3,500 dives to fight for his and Naomi’s life until our bloody boat made it through currents close enough to throw them a rope and pull them and me on the deck.

Meanwhile, mom and Dahe were snorkeling alone and separately some half a mile away. What can I tell you, it was a scare of my life until we pulled first Dahe, she lost one of her fins, and finally mom. She was, thanks God, in relatively calm waters sheltered by the island. Hurrah! We came finally together as the sun set and, as it happens in the tropics, darkness came very fast. The dinner, and a celebratory drink of cider, were both well deserved. And for me to realize that the danger of diving does not come necessarily from the depth!

So do not worry, we are well and safe. As a result take the pictures of our peaceful life on the boat. I will be sending you some selected videos of hundreds I shot with my GoPro while diving. It is incredible place and my writing would not do any justice to what we saw here. And with mom well massaged for more than an hour in the local spa we more than enjoy great dinner of squid in the Fish Market. All is well and tomorrow we fly to our next diving location in Manado on northern shore of Sulawesi.

Říjnové zimní pozorování polární záře na severu Norska

Při plánování letošní dvoutýdenní cesty na sever Norska a Finska jsme se s manželkou rozhodli pro variantu, která odpovídá následujícím kritériím: navštívit místa, která jsou na okraji zájmu cestovatelů, a vydat se na cestu v době nástupu zimy a tedy minima turistů. Následující řádky nejsou věnovány popisu ubytovacích zařízení a servisu, ale ojedinělým zážitkům.

Celá oblast Finnsmarky a severního Laponska v oblasti Ivala je charakteristická rozlehlostí, nízkou koncentrací osídlení (vyjma pobřeží) a tím pádem i velmi omezeným rozsahem služeb. Tato skutečnost se ještě více umocňuje po sezóně, kdy mnohá ubytovací zařízení a služby pro cestovatele jsou de facto zavřeny. S tímto musíte počítat při přípravě vybavení a harmonogramu trasy. V opačném případě budete pouze přejíždět desítky (možná stovky) kilometrů od ubytování k ubytování. Při plánování treků je třeba mít na zřeteli, že mapy nejsou příliš dostupné a žádná z nich neobsahuje kompletní topografické zaznačení všeho, co je pro orientaci v terénu potřeba. Proto je nejlepší využít server ut.no, kde jsou zaznačeny téměř všechny turistické trasy v Norsku a to jak oficiální, tak od nadšenců.

V první části našeho pobytu jsme se vydali z Kirkenes (nejvýchodnějšího norského přístavu s významným hnědouhelným dolem a též místa, kde kvete prostituce díky téměř zanedbatelné vzdálenosti od Ruska) na trojmezí zemí Norska, Finska a Ruska. Procestovali jsme v Norsku již mnohé kouty, ale tento je ten nejvíce divoký a netknutý. Jedná se o národní park Pasvik, který je obklopen Ruskem a Finskem a cesta do Kirkenes trvá dobré tři hodiny jízdy autem po zpevněné a nezpevněné cestě s výmoly. Při pozorování hraniční řeky s mezi Ruskem a Norskem jsme byli po krátké chvíli zastaveni norským policistou s upozorněním, že se nemáme přibližovat hranici, aby nedošlo zbytečně k incidentu s ruskou stranou. Toto doporučení nám dají též norští vojáci v pravidelných intervalech střežící hranici na cestě ke zmíněnému trojmezí. To je samo o sobě zajímavým místem – jedná se o jediné místo, kde lze tak blízko vidět střet západního světa s tím východním. Finsko má vytvořené 4 km široké pásmo, do kterého lze vstoupit pouze na základě povolení. Opět jsme upozorněni na fakt, že se nemáme přibližovat k ruskému území, neboť celá oblast je monitorována.

Ve druhé části naší cesty se přesouváme do Finska do národního parku Lemmenjoki, ve kterém využíváme chat určených pro cestovatele. Na třídenním treku opět potkáváme celkem 6 osob – lovce, který nás upozorňuje na zhoršení počasí a zlatokopy stahující se na zimu z „hor“. Dále zažíváme silnou polární záři, a to za úplňku, což vytváří opravdu nezaměnitelný pohled na noční krajinu. Druhý den jsme byli skutečně nuceni podniknout návrat za intenzivního celodenního sněžení.

Tento fakt nám výrazně ztížil další vývoj cesty. Jelikož sníh pokryl všechny orientační body na stezkách ve Finnsmarce, byli jsme nuceni naši cestu vést metodou pokus – omyl. I přes několik vytipovaných výletů jsme nebyli příliš úspěšní v rozeznávání cesty a nemáme lyže nebo sněžnice (nepředpokládali jsme potřebu tohoto vybavení na počátku října). Po dvou zoufalých pokusech o nástup na stezku v blízkosti Karasjoku jsme se rozhodli pro přesun k Nordkappu. Ačkoli jsme tak původně nechtěli učinit, rozhodnutí jsme rozhodně nelitovali. Podařilo se nám zastihnout polární záři přímo na liduprázdném Nordkappu, který byl k tomu ještě pokryt sněhovou pokrývkou. Nordkapp leží na ostrově Magerøya, který s pevninskou Evropou spojuje 6,9 km dlouhý podmořský tunel, dosahující hloubky až 212 m pod hladinou moře.

Jelikož se pravidelně vydáváme do Norska nebo Švédska v zimě na běžky či sněžnice, cesta byla pro nás vítanou ochutnávkou zimy. Cestu lze jedině doporučit těm, kterým nevadí občasné nepohodlí, které je ale vykoupené prvotřídními přírodními úkazy a možností procestovat část Norska, která je vším jen ne tím klasickým Norskem.

Cesta za zvířaty do Keni

Keňa stále patří mezi nejbezpečnější africké země. Soustavně investuje do rozvoje infrastruktury. Riziko nákazy některou z infekčních nemocí je zde srovnatelné s evropskými metropolemi.

Po příletu do Nairobi je asi nejrozumnější strávit noc v některém z luxusních hotelů. Nabízí se například Ololo Lodge, který je vzdálen přibližně 20 minut od letiště. Během transferu nebudete muset stát v kolonách. Další alternativou mohou být hotely Kempinski Villa Rosa či Hemingways. Pokud byste své safari chtěli obohatit o blízké setkání s žirafami, můžete se vydat do Giraffe Manor House. Tato krásná zvířata zde možné krmit přímo z okna pokoje.

Za safari je pak lepší vypravit se mimo hlavní město. Vedle nejznámějšího a největšího parku Masai Mara lze doporučit například park Amboseli. Během července a srpna spatříte v těchto rezervacích nejvíce zvířat. Když budete mít štěstí, uvidíte dokonce celou velkou pětku. Tato nejobávanější zvířata Afriky, mezi které patří lev, slon, nosorožec, buvol a levhart, jsou zároveň největším lákadlem. Stejně jako Masai Mara je Amboseli vzdáleno přibližně jednu hodinu letu malým letadlem z Nairobi. Cesta je pohodlná a máte během ní k dispozici pitnou vodu. S obdobným servisem se setkáte prakticky v celém průběhu safari. Je dobré navštívit několik různých kempů a rezervací a na jednom místě setrvat alespoň dvě noci. Teprve pak budete moct v klidu nasát atmosféru a objevit veškerá specifika dané lokality. Zaujaly nás zejména následující kempy.

Lodge Great Plains leží mimo hlavní centra pohybu turistů. Takže v hlavní sezoně se zde nesetkáte s davy lidí. Právě to může výrazně ovlivnit zážitek ze safari. Představte si, že jedete půl hodiny džípem, abyste dorazili na místo, kde již parkuje dalších pět aut. Není to moc intimní zážitek. Je proto dobré zvolit klidné parky, které nejsou přeplněné turisty. V parku Masai Mara lze doporučit například lodge Ol Seky Hemingways. Prostorné stany poskytnou komfortní ubytování s královskou postelí a veškerým nutným vybavením, které je na safari třeba. Místní průvodce a řidič pomohou nalézt skupiny zvířat. Nechybí ani možnost letu balónem či setkání s Masaji. Večer vás bude čekat chutná večeře a především obloha plná hvězd, kterou lze objevovat dalekohledem přímo z pokoje.

Dalším kempem, který si zaslouží doporučení, je Mahali Mzuri. Nechal ho postavit miliardář a dobrodruh Richard Branson. Nabízí ubytování v luxusních stanech na vyvýšeném pahorku. Nechybí zázemí v podobě hezkých lázní a restaurací s výtečnou kuchyní. Z tohoto kempu se lze vydat na setkání se zvířaty do privátní rezervace Motorogi. V kempu je pouze 12 stanů, takže zážitek je opravdu nerušený. Stany nesou názvy 12ti masajských rodů, které se vyskytují v rezervaci. Stejně jako je tomu v případě dalších kempů, i zde je v ceně ubytování zahrnutý kompletní servis – jídla, nápoje i aktivity. O pohodlí hostů, kterých zde může být maximálně 24, se stará 41 zaměstnanců. To je velmi příjemný poměr. Stany jsou díky vyvýšení bezpečné a mají lepší výhled. Jelikož kemp není oddělen plotem, hosty doprovází personál hotelu.