Ve stínu Angkor Watu

Angkor Wat, největší buddhistická svatyně celé Jihovýchodní Asie, každý den přiláká ke svým zdem stovky návštěvníků. Ten nejmladší ze skvostů stejnojmenného komplexu však není jediným důvodem, proč tuto oblast navštívit. V okolí je na tisíce staveb, které khmerští králové budovali už od devátého století. Nový panovník se vždy snažil postavit větší a honosnější stavbu, než jeho předchůdce. Postupem času tak vznikaly stále větší chrámy, až nakonec vznikl ten největší a nejslavnější; tak slavný, že se dostal i na samotnou kambodžskou vlajku. Angkor Wat je dnes skoro synonymem samotné Kambodži. Zdaleka to ale není to jediné, ba možná ani to nejzajímavější co celý komplex nabízí.

Dlouho poté, co první ranní paprsky pohladily po noci prochladlé zdi Angkor Watu a prosvítily jeho siluetu pro potěšení nedočkavých návštěvníků, je v Bayonu stále hrobové ticho. Tváře z masivů hledící do čtyř světových stran zdobí nejen hlavní věž, ale i všechny okolní. Úsměvy kamenných obrů jsou jeden jako druhý. Vstupní bránu hlídá malá pozlacená soška Buddhy obklopená květy a vonnými tyčinkami. Schody za jejími zády stoupající až na vršek chrámu jsou ohlazené od nesčetných kroků, které předcházely těm mým. Před upřeným pohledem kamenných oči není úniku. Vzduchem se line vůně tyčinek zasunutých do spárů mezi kamennými masívy. Kouř se díky bezvětří jen lehce klikatí a líně stoupá vzhůru.

Jedním z prvních živáčků je buddhistický mnich oděný do oranžového roucha, které vedle chrámových zdí doslova září. Zažitý obraz sytě oranžové a šedé vytváří v mysli návštěvníků domněnku, že na to místo mniši jednoznačné patří. I oni jsou ale ve zdejších svatyních pouhými hosty. Pod hlavní věží posedávají tak trochu znuděné khmerské dívky čekající na snímku chtivé turisty. Za jeden dolar rychle nasadí úsměv a balancují na jedné noze v polohách vystřižených z choreografie tradičního tance. Procházím kolem, když tu po mě místní muž taktéž vyžaduje společnou fotku. Asi by se divil, kdybych si i já řekla o dolar.

Za zdmi Angkor Thomu, jehož je Bayon součástí, začíná být v dopoledních hodinách víc a víc rušno. Postupně sem proudí masy, které se shromáždily na východ slunce u Angkor Watu. Řidiči tuk tuků postávají podél cesty. Kolem vstupní brány nervózně přešlapuje skupinka slonů a spolu s červeně oděnými mahuty čekají na možný přivýdělek. Mezi davy cizinců se proplétají děti každého věku a nabízí vychlazenou kolu, pohledy a suvenýry.

Nasedám do jednoho z tuk tuků a vyrážím k další chloubě místní architektury, tedy vlastně k tomu, co z ní zbylo. Vlhké klima a bujná vegetace zanechávají na památkách nemalé stopy a dalo by se říct, že právě to je důvod, proč je Ta Phrom tolik vyhledávaný. O architektuře se v tomto případě už příliš mluvit nedá. Za pět set let jej džungle zcela pohltila, stejně jako všechny zdejší chrámy. Ta Phrom byl však ponechán v téměř stejném stavu, v jakém byl objeven, aby připomínal sílu přírodních živlů. Mohutné kořeny pralesních velikánů pronikající mezi masivní zdivo napáchaly na chrámu značné škody a právě proto do těchto míst dnes zavítá většina zvědavců. Při průzkumu jednotlivých chodeb si pak návštěvník opravdu připadá jak Indiana Jones.

Zatímco horké tropické slunko rozpaluje zdi ostatních chrámů, zdejší stromy nenechají proniknout k zemi ani jeden paprsek. Mechové porosty přecházejí plynule z kůry do spárů zdí a hrají dojmem, že k sobě tyto dva materiály odjakživa nerozlučně patří. Urostlé kořeny přemisťují masívy s takovou lehkostí, jakoby ani nic nevážily a mladé kořínky se klikatí podél svých starších bratrů a vytváří na porostlých zdech síťovité ornamenty. Tenké větve se spouštějí od korun až k zemi a dávají za vznik provazovitým závěsům. Příjemné lehce vlhké klima a zelená barva dodává tichem zalitému Ta Phromu velmi mystickou atmosféru. Jediná vůně linoucí se vzduchem je vůně mechu a vlhké hlíny. Žádné větší známky zásahu civilizace. Ty o sobě opět dají znatelně vědět až za zdmi chrámu.

Bayon i Ta Phrom patří k největším stavbám celého komplexu, bohužel i k těm nejvíce navštěvovaným. Kvůli své unikátnosti není mezi jejich zdmi od dopoledních hodin už takřka k hnutí. Davy tlačící se na každém metru čtverečním zcela ničí veškeré pozitivní dojmy. Pokud si chcete plně užít neopakovatelnou atmosféru těchto dvou klenotů, je potřeba si přivstat a vyrazit už před svítáním.

Cestování s Raphou – výhradně pro zaryté cyklisty

Pokud zatoužíte vyzkoušet, jaké to je, být závodníkem na Giro d’Italia, tak doporučuji zkusit to s Rapha Travel.

I přesto, že ročně odjedu více jak 6 tisíc kilometrů, tak těchto 6 dnů na kole mě posunulo na jiný level.

Během šesti dnů absolvujete 720km, s celkovým převýšením 18 tis. metrů…pro sváteční cyklisty: je to denně zhruba 7 hodin čistého času na kole a pro ještě lepší představu, dvakrát vyjet na Sněžku.

To všechno zvládnete mnohem lépe s dokonalým servisem, který začíná už vyzvednutím na letišti, možností zapůjčení profi kola, na kterém jezdí jezdci týmu Sky (nastavení od mechanika je samozřejmostí), masáží,  praní dresů, příprava svačin, doplňování bidonů a gelů.

Celý den je k dispozici servisní vůz s mechanikem, pro případ komplikací, včetně toho, že už vám nohy netočí.

Každý den začíná stejně, a to budíčkem v 7,00, vydatnou snídaní, hromadný start  etapy je o hodinu později, v její polovině oběd servírovaný s krásným výhledem. Do cíle dorazí každý svým tempem a do poslední chvíle s podporou za zády, jak to u profi týmů bývá.

Odměnou vám je vždy luxusní hotel, masáž od fyzioterapeuta a výborná čtyřchodová večeře.

Díky lidem, kteří mají svou práci i jako koníček, je celková atmosféra velmi uvolněná a pomůže vám zvládnout na kole i chvíle, které byste už normálně vzdali. Nejsou to jen jejich rady z dob jejich profi kariéry, ale i motivující slova, která vás znovu „nakopnou“.

Celkově dobrý pocit z těchto šesti aktivních dnů, znásobíte i tím, že se nenecháte zlákat jízdou doprovodným Jaguárem, sáhnete si na dno a vše vyšlápnete.

Stockholm a okolí + Gotland

Každoroční dámská jízda mne spolu s mými dvěma kamarádkami zavála letos do Švédska. Dnes již tradiční týdenní dovolená má od počátku jasná pravidla, jsme tři ženy a nikoho nepřibíráme, dovolená na týden a do destinace, kde ani jedna z nás předtím nebyla. Zní to celkem snadně, ale vzhledem k tomu, že všechny z nás velmi rády cestujeme, máme seznam zemí, kam musíme s manželem či přítelem, tak je těžké vybrat. Letos padl los na Švédsko, a bylo tomu dobře. Dovolená se nesla v duchu dobrého jídla a pohody, poznávání, aktivní turistiky a především alternativního noclehu.

Naše dovolená není o drahých hotelech a luxusu, cestujeme s batohem a v pohorkách. Cílem je vyčistit si hlavu a navštívenou zemi poznat maximálně. Těm, kteří upřednostňují módu a kavárenský styl života, bych doporučila navštívit Stockholm. Malebné městečko je přímo poseto různými kavárničkami, restauracemi a galeriemi, týden tu strávíte naprosto bez problémů.  I když nejsem příznivcem hotelových restaurací a barů, tak ten v hotelu Scandic vás bude jistě bavit. Coffee bar v aktuálním „hipster stylu“ je místo, kde to žije, navíc výborné steaky, saláty i víno, tedy jasná volba.

Dalším tipem je naprosto turistická záležitost, plavba lodí pod mosty Stockholmu. Přežijete-li lehce masovou turistickou akci, nabídne se vám možnost vidět celé město z jiné perspektivy a dozvědět se mnohé o historii a kultuře. Devadesát minut se vlastně dalo vydržet, i když my byly ve městě mimo sezonu.

Po dvou dnech běhání po městě jsme vyrazily za  dalším poznáním, půjčily auto a zamířily na jih. Země s nádhernou přírodou láká k procházkám a túrám. Z mnoha ostrovů kolem hlavní pevniny jsme vybrali Gotland, ostrov kostelů, a stálo to za to. Lehce zdlouhavou cestu trajektem lze zpříjemnit kanastou nebo oblíbenou hrou „země, město“…. Určitě doporučuji si cesty na ostrov rezervovat předem. Trajektů nejezdí denně tolik a kapacita je přeci jen limitovaná. Ostrov žije svým životem, naprostá pohoda, relax, klid a pomalé životní tempo nás dostaly. Opravdu se zde uvolníte a za poznáním památek můžete vyrazit na kole. Ubytovaly jsme se tu v typické švédské roubence. Miniaturní červený domeček, jak perníková chaloupka, byl řešen doslova na milimetry a předvedl skvosty a využitelnost IKEA, mnohé jsme pochopily a naše dovolená plná neobyčejného ubytování zde právě začala.

Po návštěvě ostrova jsme se vrátily na pevninu a pustily se do poznávání národních parků a rezervací. Za zmínku jistě stojí ubytování v zatopeném domě. Původně jsme měly v plánu spát na stromě, ale ten už byl bohužel obsazen, a tak nezbylo nic jiného, než jít pod vodu. Do potopeného domu je jen jeden způsob dopravy, lodí. Srandovní malý člun s kapitánem není sice stavěn na dopravu 4 dospělých a 3 obřích zavazadel, ale o to dobrodružnější jsme to měly. Nádherný domek se saunou je zcela bez vody, elektřiny a jen s eko záchodem. Vše si tedy s sebou musíte vzít z pevniny. Večeři i snídani máte v ceně ubytování a vyfasujete ji hned po přistání u domu ve stylových termotaškách. Stejně tak dostanete kanystr s pitnou vodou a návod, jak si zatopit. Pak už vám jen kapitán zamává a vy se ocitnete uprostřed jezera a zažíváte pocit člověka na opuštěném ostrově.  Domek je stylově vybaven, jde o krásný dřevěný dům na pontonu, který svým dekorem evokuje, že je zaplaven, ale není tomu tak, což vás ve finále hodně uklidní.

Přes Berg Slussar s dlouhým kanálem a mnoha zdymadly se vracíme pomalu zpět do Stockholmu, odkud brzo ráno odlétáme zpět do Prahy. Jasná volba pro ubytování přímo na letišti, a když letiště, tak jedině v letadle. Hotel Jumbostay je přestaveným Boeingem pár minut jízdy letištním shuttle k odletovým halám. Tento zážitek určitě doporučuji a hluku z letiště za hlavou se opravdu nebojte!

PS: Nekupujte si balenou vodu, stejně na většině míst mají jen perlivou, protože NEPE se ve Švédsku prostě nekupuje…proč taky, když teče z kohoutku.

Do Ostravy vlakem a vyběhnout k Ostravici

V posledním měsíci jsem musel několikrát z Prahy do Ostravy a zpět. Občas jsem i přespal. O ostravských hotelech psát nebudu, ale dva postřehy k cestování do moravskoslezského centra si neodpustím.

Zaprvé při současných cenách vůbec nechápu, že může zbýt nějaké volné místo v šestimístném kompartmentu Premium vlakového dopravce Leo Express. Necestuji vlakem často, ale už jsem v lecjakých soupravách různě po světě seděl, úroveň LE Premium je solidní západoevropský nadstandard. Sedačky od fryčovické firmy Borcad by obstály ve first class některých skromnějších aerolinek. Catering je na slušné úrovni, ve spojích přes poledne jsem byl spokojen s tříchodovým obědem, alko i nealko se podává jak za starých dobrých časů v každém letadle.

Vlak jede mezi Prahou a Ostravou do čtyř hodin i se zpožděním, které je kvůli úrovni dráhy obvyklé. Ceny vždy variovaly zhruba v rozmezí 750-850 korun za jednosměrnou jízdenku. V normální civilizované zemi bych očekával za podobnou úroveň dvojnásobek.

Druhý postřeh se týká prožití volného času v Ostravě. Rozhodně doporučuji běh z Komenského sadů podél Ostravice, v zásadě v obou směrech. Ostravané zdaleka tolik neběhají a nejezdí na kolech jako Pražané, na upravené stezce je tedy klid, občas se cachtající rodinky, několik pejskařů, říčka je malebná, dál proti proudu i s dobrým koupáním.

Běžecká dráha na střeše lisabonského Four Seasons Ritz

Lisabon patří k mým nejoblíbenějším místům. Ve městě se nabízí řada velmi dobrých hotelů – Bairro Alto, Pestana Palace nebo Olissippo Lapa Palace. Při poslední návštěvě jsem neodolal jednomu z vrcholů salazarovské architektury – hotelu Four Seasons Hotel Ritz Lisbon. Na první pohled panelák, na druhý velmi příjemné místo pro pobyt. O službách ve Four Seasonas není třeba diskutovat, jsou prvotřídní.

Na lisabonském Ritzu mě naprosto fascinuje běžecká dráha na střeše hotelu. Není to úplný ovál. Je to vlastně „céčko“ s jednou drahou tam a druhou zpátky. Do hotelu jsme přijeli hodně pozdě a vyhladovělí. Takže večer už žádný běh. Ráno jsem nemohl dospat. Podařilo se, na střeše jsem byl úplně první a běh s úžasným výhledem na město, oba úžasné mosty a oceán si dokonale vychutnal. Tato chvíle určitě stojí za to, ubytovat se v lisabonském Ritzu.

Chlapské derby

S přáteli rádi podnikáme výlety na zajímavé akce. Vzhledem k tomu, že každý z nás je amatérský fotbalista, preferujeme zajímavé zápasy. Občas je to velké zklamání. Nemám na mysli špatnou hru, ale hlavně NE atmosféru. Určitě největším zážitkem pro nás bylo slavné derby odvěkých rivalů ze skotské Glasgowa, tedy Celtic vs. Rangers.

Vždy, když má jedno město dva podobně velké kluby s tradicí z druhé poloviny devatenáctého století, vzbuzuje to vášeň a rivalitu. Rivalita může být odvozena od městských obvodů nebo přímo na obyvatele. Ten fandí jednomu a ten zase druhému, jeden získá titul, druhý ne. Když se, ale k téhle rivalitě přidá náboženství, tak to teprve věští pořádnou melu, která může stát i život.

Rangers a Celtic jsou podobně staré a podobně úspěšné kluby, říká se jim staré firmy. Oba patří mezi nejstarší kluby na světě. Zásadní rozdíl je v tom, že protestantský Rangers se cítí být součástí Británie a katolický Celtic by raději na královně a Londýnu nezávislé Skotsko. Velké zahanbení fanoušků Rangers přišlo před 3 lety, kdy byl klub pro předlužení degradován až do 4. amatérské skotské ligy. Skoro tři roky trvalo, než se mohl tradiční rivalové postavit v souboji o vládce města.

Po letech první derby proběhlo letos v únoru. Šlo o semifinále skotského poháru. Byla zvolena neutrální půda národního stadionu s kapacitou přes 55 tisíc diváků (v minulosti se vzájemné zápasy hrávaly i před více než 100 tisíci diváky, na začátku roku 1971 při derby zahynulo 66 lidí). 

Vyrazit na tenhle zápas bylo výzvou. Z počátku bez velkého nadšení. Glasgow rozhodně není hezké a pohostinné město, navíc nikdo z nás neměl o velikosti rivality klubů až tak velké povědomí. Letenky do Glasgow jsou v pohodě k sehnání, letěli jsme Praha – Londýn a z Londýna do Glasgowa. Let trval něco přes 3 hodiny.

Když jsme vyrazili z hotelu na zápas, recepční nás upozornil, abychom si vzali taxíka a nemotali se v uličkách před stadionem. A hlavně, abychom nenosili žádné dresy a šály. Trochu nás to znejistělo, ale chtěli jsme zažít atmosféru toho zápasu.

Poblíž hotelu se začali srocovat příznivci Celtic. V doprovodu policie jsme s nimi přišli ke stadionu. To už se začaly objevovat první označení se zákazem vstupu všem, kdo fandí Rangers. Davy zelených zpívají chorály a ve velkém do sebe lijí pivo. Najednou nás zastavila policejní hlídka a tvrdě nám domlouvala. Někteří z nás měli zimní bundu v modré, to je barva Rangers, což se tady nesmí.

Vzhledem k tomu, že jsme měli lístky do sektoru Rangers, přesunuli jsme se taxíkem mezi modré. Když už jsme tam byli, pořídili jsme modré šály, abychom plnohodnotně patřili alespoň do jednoho tábora. Něktreří z nás zakoupili oranžové šály Rangers, až později jsme se dozvěděli, že jde o barvu tvrdého jádra klubu, nikoli běžných příznivců.

Po pár krocích ulicí s davem modrých si naší oranžové všiml fanoušek se stejnou šálou a pozval nás do baru na předzápasové pivo. Rázem jsme se ocitli v narvané putyce plné bojovně naladěných Skotů. Byl to zážitek jako z amerického filmu. Společně jsme odešli na stadion, který byl zaplněn. Každý z táborů měl přesně polovinu – 27 tisíc zelených a 27 tisíc modrých plus oranžových.

Rangers prohráli 2:0, ale jako klub hrající druhou skotskou ligu se určitě neměli za co stydět. Více než vzpomínka ze samotné hry v nás zůstal nepopsatelný zážitek ohlušujícího burácení obou táborů fanoušků, kteří vytvořili z naprosto nezajímavého města zajímavý tip na výlet.

Těším se, až se za dva, tři roky Rangers zvonu postaví na nohy a ke skvélé atmosféře se třeba přidá i super zápas.