Ostatní: Zážitky

Příchuť Francie v severním Laosu

Posted on by

Čerstvě vařená káva zalévá svou vůní celou kavárnu. Rustikální nábytek evropského stylu doplněný orientálními soškami a obrázky spolu splývají v dokonalém souladu. Za pultem se připravují čerstvé croissanty a křupavé bagetky obložené salátem a sýrem, jako v každém druhém pařížském bistru. Jakmile se ale ručička hodinek posune na čtvrtou odpolední, poklidná francouzská atmosféra je ta tam. Z dáli se nejprve rozezvučí hluboké tóny gongu. Po chvíli se k nim přidají údery bubnů odkudsi za rohem. Monotónní rytmus se s přibývajícím bubnováním mění v synchronizovaný orchestr. Hladina v kávovém šálku se vlní do rytmu a vibrace prochází celým tělem. Bubnování sílí tak, že už ani není poznat směr, odkud přichází. Rytmy se zkrátka linou odevšad. Po pár minutách je z nenadání po koncertu.  Představení však nekončí. Na ulici se začnou objevovat holohlaví mladíci odění do oranžových rouch a každý kamsi pospíchá. Pouliční zmatky vzdáleně připomínají ruch před mraveništěm až do té doby, než se mnichové v stejnokrojích rozutečou do svých klášterů k večerní motlitbě.

Bujná vegetace prorůstající zástavbu a líně tekoucí vody Mekongu dávají z vrcholku hory Phousi, jejíž svahy město pokrývá, dojem, jako byste byli někde na poklidném venkově. Luang Prabang se věru nepodobá žádnému jinému městu v Jihovýchodní Asii. Prvky francouzské kultury, které se do Laosu dostaly v období kolonializmu, se natolik propojily s místním buddhismem, že vytváří nezaměnitelnou atmosféru. Francouzské kavárny dávají možnost odpočinku všem, kterým se zastesklo po evropském standardu. Luxusní butiky nabízející zboží vyrobené z asijského hedvábí kontrastují s ruchem typickým pro asijské ulice. Dominantou města je královský palác, který ale od vpádu komunistů zeje prázdnotou. Buddhistické chrámy jsou rozeseté na každém rohu, jak se sluší a patří pro správnou metropoli. Tou Luang Prabang býval až do dob, kdy ze strachu před barmskou invazí Laosané prohlásili hlavním městem Vientiane.

I každodenní rytmus je zde neobvyklý. Dlouho před svítáním místní připravují rýži a zákusky, které se nabízí mnichům. S příchodem dne se pak všichni obyvatelé města soustředí podél silnic. Klečící na koberečcích, bosky a nejlépe zahaleni v bílý šál vyčkávají na průvod. Oranžová roucha jsou vidět už zdáli. Mnich za mnichem přechází od jednoho věřícího ke druhému a mlčky přijímají dary. Nikdo nevydá ani hlásku. Jakmile je nádoba plná, žádný z mnichů neváhá zpětně vrátit obětinu některému z místních obyvatel. Celé procesí trvá několik desítek minut. Poté, co se všichni rozprchnou za povinnostmi všedních dnů, se už i zahraniční návštěvníci pomalu začínají probouzet k životu nic netušíc o tom, jaký mají za sebou zdejší obyvatelé rituál. Kolem desáté hodiny jsou už všechny kavárny plné a začnou převládat západní zvyky. Ne však na dlouho. S úderem prvního gongu se opět vrací k moci Asie. Po skončení večerní motlitby se život soustředí na pouliční trhy, kvůli kterým se uzavře i hlavní tepna města. Na asfalt se položí igelit a vzniknou jednoduché stánky. Zanedlouho ani nikoho nenapadne, že by tudy proudila auta či motorky.

Zelená hora a létající drahokamy

Posted on by

Ne, nejedná se o příběh z Tolkienova  Hobita, i když zdejší atmosféra je více než pohádková. V lesích, kde je vlhkost tak vysoká, že tu mlha stoupá vzhůru po celý den, kmeny a větve stromů jsou obtěžkány mechy a broméliemi, že už ani není vidět třeba jen kousek původní kůry, tak právě tady najdete malé létající drahokamy. Řeč je samozřejmě o kolibřících. A v okolí Monteverde (v překladu zelená hora) v Kostarice jich žije kolem 30 druhů.

Autobusem se dá do mlžného lesa pohodlně dostat za 4 hodiny. Tedy s velkou nadsázkou pohodlně. Posledních pár kilometrů vede přes rozbitou prašnou silnici. Každý kilometr trvá věčnost. Při zdolávání děr v cestě, kterých je tolik, že se jim už ani nedá vyhnout, se vozidlo houpe ze strany na stranu. Krajina v údolí kvůli zvířenému prachu není vidět. Ten i přes zavřená okna proniká do kabiny a dusí cestující. Kola z nenadání zpomalují a autobus zastavuje. Jak kouř hnědočerveného prachu pomalu usedá k zemi, začínají se v dáli rýsovat siluety lesa.

Turistickou Mekkou celé oblasti je Santa Elena, městečko plně vybavené na nápor turistů. Zdejší organizace je v celku pozoruhodná, protože navzdory naplněné kapacitě hotelů se tu nezdá být přelidněno. To zkrátka proto, že se v brzkých ranních hodinách návštěvníci rozutečou po okolních atrakcích. A k vidění je toho dost. Přímo ve městě je možné navštívit botanickou zahradu pyšnící se místními druhy orchidejí, které snad se svými pokojovými příbuznými sdílí jen název. Místní endemity dorůstají jen malých rozměrů a jejich květy jsou často fádní a nenápadné.

To, co k branám St. Eleny ale táhne naprostou většinu návštěvníků, je jedinečný ekosystém horských mlžných lesů. Kostarická příroda se těší abnormální bohatosti na všech úrovních, jak na ekosystémové, tak i na úrovni druhové. Za co vděčí poloze blízko rovníků, která dodává teplé a vlhké klima; rozdílným vlhkostním poměrům přicházejícím od obou pobřeží, ale hlavně pásu pohoří, táhnoucímu se od severu k jihu. Centrální horstvo nejen že se podílí na vzniku výškového gradientu a tím ještě umocňuje různorodost prostředí, ale dává navíc i možnost úniku od tropických veder v nížinách.

Jakožto základna pro americké vědce, Kostarika disponuje hlubokými znalostmi o své přírodě a ochotou předat je dál všem návštěvníkům. Jakmile ale necháte ruch informačního centra za zády, pohltí vás zelená džungle. Při sebemenším pohybu je kůže obsypaná krůpějí potu a po chvíli výšlapu se už z trička dá ždímat. Vlhkost je tak vysoká, že máte pocit, jako by kolem vás někdo konstantně rosil květiny. Tady se rodí oblaka. Obyvatelé pralesa o své přítomnosti dávají bez ustání vědět. Monotónní řev cikád jen občas přeruší ptačí melodie. V kontrastu zelených listů a bílých oblak ale netrénované oko nevidí ani živáčka. Čas od času se přes horské hřebeny přenese hluboký hrdelní řev. To jen tlupa příhodně pojmenovaných vřešťanů dává vědět, kdo je tu doma.

Opravdovým skvostem kostarických houštin jsou jen několik centimetrů velcí, pestře zbarvení kolibříci. Jejich peří pod určitým úhlem odráží duhové barvy, a tak jsou právem nazývaní létajícími klenoty. Potkat je v lese je často jen otázkou velké náhody. Pokud ale přece jen máte to štěstí, samotné pozorování je celkem snadné. Kolibříci jsou velmi teritoriální a ostych nepatří k jejich vlastnostem. Často zuby nehty brání oblíbený keř před případnými loupežníky a ptačí vetřelce s nasazením života odhání. K odpočinku si pak volí stále stejné větve.

Pokud by vám ale pátrání v pralese přišlo jako velká sázka do loterie, můžete kolibříky snadno pozorovat u krmítek, kde opeřenci hodují na nektaru z vody a cukru. Na krmítkách si nejde nevšimnout vysoké konkurence mezi ptačími čmeláky. Při pronásledování prosviští vzduchem takovou rychlostí, že zaznamenáte jen rozmazané zelené šmouhy. Sotva je jeden vetřelec odehnán, už zpoza rohu přilétá další. Pozorování na krmítku je velmi snadné, setkání z divoké přírody se ale zdaleka nemůže rovnat.

Ve stínu Angkor Watu

Posted on by

Angkor Wat, největší buddhistická svatyně celé Jihovýchodní Asie, každý den přiláká ke svým zdem stovky návštěvníků. Ten nejmladší ze skvostů stejnojmenného komplexu však není jediným důvodem, proč tuto oblast navštívit. V okolí je na tisíce staveb, které khmerští králové budovali už od devátého století. Nový panovník se vždy snažil postavit větší a honosnější stavbu, než jeho předchůdce. Postupem času tak vznikaly stále větší chrámy, až nakonec vznikl ten největší a nejslavnější; tak slavný, že se dostal i na samotnou kambodžskou vlajku. Angkor Wat je dnes skoro synonymem samotné Kambodži. Zdaleka to ale není to jediné, ba možná ani to nejzajímavější co celý komplex nabízí.

Dlouho poté, co první ranní paprsky pohladily po noci prochladlé zdi Angkor Watu a prosvítily jeho siluetu pro potěšení nedočkavých návštěvníků, je v Bayonu stále hrobové ticho. Tváře z masivů hledící do čtyř světových stran zdobí nejen hlavní věž, ale i všechny okolní. Úsměvy kamenných obrů jsou jeden jako druhý. Vstupní bránu hlídá malá pozlacená soška Buddhy obklopená květy a vonnými tyčinkami. Schody za jejími zády stoupající až na vršek chrámu jsou ohlazené od nesčetných kroků, které předcházely těm mým. Před upřeným pohledem kamenných oči není úniku. Vzduchem se line vůně tyčinek zasunutých do spárů mezi kamennými masívy. Kouř se díky bezvětří jen lehce klikatí a líně stoupá vzhůru.

Jedním z prvních živáčků je buddhistický mnich oděný do oranžového roucha, které vedle chrámových zdí doslova září. Zažitý obraz sytě oranžové a šedé vytváří v mysli návštěvníků domněnku, že na to místo mniši jednoznačné patří. I oni jsou ale ve zdejších svatyních pouhými hosty. Pod hlavní věží posedávají tak trochu znuděné khmerské dívky čekající na snímku chtivé turisty. Za jeden dolar rychle nasadí úsměv a balancují na jedné noze v polohách vystřižených z choreografie tradičního tance. Procházím kolem, když tu po mě místní muž taktéž vyžaduje společnou fotku. Asi by se divil, kdybych si i já řekla o dolar.

Za zdmi Angkor Thomu, jehož je Bayon součástí, začíná být v dopoledních hodinách víc a víc rušno. Postupně sem proudí masy, které se shromáždily na východ slunce u Angkor Watu. Řidiči tuk tuků postávají podél cesty. Kolem vstupní brány nervózně přešlapuje skupinka slonů a spolu s červeně oděnými mahuty čekají na možný přivýdělek. Mezi davy cizinců se proplétají děti každého věku a nabízí vychlazenou kolu, pohledy a suvenýry.

Nasedám do jednoho z tuk tuků a vyrážím k další chloubě místní architektury, tedy vlastně k tomu, co z ní zbylo. Vlhké klima a bujná vegetace zanechávají na památkách nemalé stopy a dalo by se říct, že právě to je důvod, proč je Ta Phrom tolik vyhledávaný. O architektuře se v tomto případě už příliš mluvit nedá. Za pět set let jej džungle zcela pohltila, stejně jako všechny zdejší chrámy. Ta Phrom byl však ponechán v téměř stejném stavu, v jakém byl objeven, aby připomínal sílu přírodních živlů. Mohutné kořeny pralesních velikánů pronikající mezi masivní zdivo napáchaly na chrámu značné škody a právě proto do těchto míst dnes zavítá většina zvědavců. Při průzkumu jednotlivých chodeb si pak návštěvník opravdu připadá jak Indiana Jones.

Zatímco horké tropické slunko rozpaluje zdi ostatních chrámů, zdejší stromy nenechají proniknout k zemi ani jeden paprsek. Mechové porosty přecházejí plynule z kůry do spárů zdí a hrají dojmem, že k sobě tyto dva materiály odjakživa nerozlučně patří. Urostlé kořeny přemisťují masívy s takovou lehkostí, jakoby ani nic nevážily a mladé kořínky se klikatí podél svých starších bratrů a vytváří na porostlých zdech síťovité ornamenty. Tenké větve se spouštějí od korun až k zemi a dávají za vznik provazovitým závěsům. Příjemné lehce vlhké klima a zelená barva dodává tichem zalitému Ta Phromu velmi mystickou atmosféru. Jediná vůně linoucí se vzduchem je vůně mechu a vlhké hlíny. Žádné větší známky zásahu civilizace. Ty o sobě opět dají znatelně vědět až za zdmi chrámu.

Bayon i Ta Phrom patří k největším stavbám celého komplexu, bohužel i k těm nejvíce navštěvovaným. Kvůli své unikátnosti není mezi jejich zdmi od dopoledních hodin už takřka k hnutí. Davy tlačící se na každém metru čtverečním zcela ničí veškeré pozitivní dojmy. Pokud si chcete plně užít neopakovatelnou atmosféru těchto dvou klenotů, je potřeba si přivstat a vyrazit už před svítáním.

Stockholm a okolí + Gotland

Posted on by

Každoroční dámská jízda mne spolu s mými dvěma kamarádkami zavála letos do Švédska. Dnes již tradiční týdenní dovolená má od počátku jasná pravidla, jsme tři ženy a nikoho nepřibíráme, dovolená na týden a do destinace, kde ani jedna z nás předtím nebyla. Zní to celkem snadně, ale vzhledem k tomu, že všechny z nás velmi rády cestujeme, máme seznam zemí, kam musíme s manželem či přítelem, tak je těžké vybrat. Letos padl los na Švédsko, a bylo tomu dobře. Dovolená se nesla v duchu dobrého jídla a pohody, poznávání, aktivní turistiky a především alternativního noclehu.

Naše dovolená není o drahých hotelech a luxusu, cestujeme s batohem a v pohorkách. Cílem je vyčistit si hlavu a navštívenou zemi poznat maximálně. Těm, kteří upřednostňují módu a kavárenský styl života, bych doporučila navštívit Stockholm. Malebné městečko je přímo poseto různými kavárničkami, restauracemi a galeriemi, týden tu strávíte naprosto bez problémů.  I když nejsem příznivcem hotelových restaurací a barů, tak ten v hotelu Scandic vás bude jistě bavit. Coffee bar v aktuálním „hipster stylu“ je místo, kde to žije, navíc výborné steaky, saláty i víno, tedy jasná volba.

Dalším tipem je naprosto turistická záležitost, plavba lodí pod mosty Stockholmu. Přežijete-li lehce masovou turistickou akci, nabídne se vám možnost vidět celé město z jiné perspektivy a dozvědět se mnohé o historii a kultuře. Devadesát minut se vlastně dalo vydržet, i když my byly ve městě mimo sezonu.

Po dvou dnech běhání po městě jsme vyrazily za  dalším poznáním, půjčily auto a zamířily na jih. Země s nádhernou přírodou láká k procházkám a túrám. Z mnoha ostrovů kolem hlavní pevniny jsme vybrali Gotland, ostrov kostelů, a stálo to za to. Lehce zdlouhavou cestu trajektem lze zpříjemnit kanastou nebo oblíbenou hrou „země, město“…. Určitě doporučuji si cesty na ostrov rezervovat předem. Trajektů nejezdí denně tolik a kapacita je přeci jen limitovaná. Ostrov žije svým životem, naprostá pohoda, relax, klid a pomalé životní tempo nás dostaly. Opravdu se zde uvolníte a za poznáním památek můžete vyrazit na kole. Ubytovaly jsme se tu v typické švédské roubence. Miniaturní červený domeček, jak perníková chaloupka, byl řešen doslova na milimetry a předvedl skvosty a využitelnost IKEA, mnohé jsme pochopily a naše dovolená plná neobyčejného ubytování zde právě začala.

Po návštěvě ostrova jsme se vrátily na pevninu a pustily se do poznávání národních parků a rezervací. Za zmínku jistě stojí ubytování v zatopeném domě. Původně jsme měly v plánu spát na stromě, ale ten už byl bohužel obsazen, a tak nezbylo nic jiného, než jít pod vodu. Do potopeného domu je jen jeden způsob dopravy, lodí. Srandovní malý člun s kapitánem není sice stavěn na dopravu 4 dospělých a 3 obřích zavazadel, ale o to dobrodružnější jsme to měly. Nádherný domek se saunou je zcela bez vody, elektřiny a jen s eko záchodem. Vše si tedy s sebou musíte vzít z pevniny. Večeři i snídani máte v ceně ubytování a vyfasujete ji hned po přistání u domu ve stylových termotaškách. Stejně tak dostanete kanystr s pitnou vodou a návod, jak si zatopit. Pak už vám jen kapitán zamává a vy se ocitnete uprostřed jezera a zažíváte pocit člověka na opuštěném ostrově.  Domek je stylově vybaven, jde o krásný dřevěný dům na pontonu, který svým dekorem evokuje, že je zaplaven, ale není tomu tak, což vás ve finále hodně uklidní.

Přes Berg Slussar s dlouhým kanálem a mnoha zdymadly se vracíme pomalu zpět do Stockholmu, odkud brzo ráno odlétáme zpět do Prahy. Jasná volba pro ubytování přímo na letišti, a když letiště, tak jedině v letadle. Hotel Jumbostay je přestaveným Boeingem pár minut jízdy letištním shuttle k odletovým halám. Tento zážitek určitě doporučuji a hluku z letiště za hlavou se opravdu nebojte!

PS: Nekupujte si balenou vodu, stejně na většině míst mají jen perlivou, protože NEPE se ve Švédsku prostě nekupuje…proč taky, když teče z kohoutku.

Do Ostravy vlakem a vyběhnout k Ostravici

Posted on by

V posledním měsíci jsem musel několikrát z Prahy do Ostravy a zpět. Občas jsem i přespal. O ostravských hotelech psát nebudu, ale dva postřehy k cestování do moravskoslezského centra si neodpustím.

Zaprvé při současných cenách vůbec nechápu, že může zbýt nějaké volné místo v šestimístném kompartmentu Premium vlakového dopravce Leo Express. Necestuji vlakem často, ale už jsem v lecjakých soupravách různě po světě seděl, úroveň LE Premium je solidní západoevropský nadstandard. Sedačky od fryčovické firmy Borcad by obstály ve first class některých skromnějších aerolinek. Catering je na slušné úrovni, ve spojích přes poledne jsem byl spokojen s tříchodovým obědem, alko i nealko se podává jak za starých dobrých časů v každém letadle.

Vlak jede mezi Prahou a Ostravou do čtyř hodin i se zpožděním, které je kvůli úrovni dráhy obvyklé. Ceny vždy variovaly zhruba v rozmezí 750-850 korun za jednosměrnou jízdenku. V normální civilizované zemi bych očekával za podobnou úroveň dvojnásobek.

Druhý postřeh se týká prožití volného času v Ostravě. Rozhodně doporučuji běh z Komenského sadů podél Ostravice, v zásadě v obou směrech. Ostravané zdaleka tolik neběhají a nejezdí na kolech jako Pražané, na upravené stezce je tedy klid, občas se cachtající rodinky, několik pejskařů, říčka je malebná, dál proti proudu i s dobrým koupáním.

Běžecká dráha na střeše lisabonského Four Seasons Ritz

Posted on by

Lisabon patří k mým nejoblíbenějším místům. Ve městě se nabízí řada velmi dobrých hotelů – Bairro Alto, Pestana Palace nebo Olissippo Lapa Palace. Při poslední návštěvě jsem neodolal jednomu z vrcholů salazarovské architektury – hotelu Four Seasons Hotel Ritz Lisbon. Na první pohled panelák, na druhý velmi příjemné místo pro pobyt. O službách ve Four Seasonas není třeba diskutovat, jsou prvotřídní.

Na lisabonském Ritzu mě naprosto fascinuje běžecká dráha na střeše hotelu. Není to úplný ovál. Je to vlastně „céčko“ s jednou drahou tam a druhou zpátky. Do hotelu jsme přijeli hodně pozdě a vyhladovělí. Takže večer už žádný běh. Ráno jsem nemohl dospat. Podařilo se, na střeše jsem byl úplně první a běh s úžasným výhledem na město, oba úžasné mosty a oceán si dokonale vychutnal. Tato chvíle určitě stojí za to, ubytovat se v lisabonském Ritzu.

Chlapské derby

Posted on by

S přáteli rádi podnikáme výlety na zajímavé akce. Vzhledem k tomu, že každý z nás je amatérský fotbalista, preferujeme zajímavé zápasy. Občas je to velké zklamání. Nemám na mysli špatnou hru, ale hlavně NE atmosféru. Určitě největším zážitkem pro nás bylo slavné derby odvěkých rivalů ze skotské Glasgowa, tedy Celtic vs. Rangers.

Vždy, když má jedno město dva podobně velké kluby s tradicí z druhé poloviny devatenáctého století, vzbuzuje to vášeň a rivalitu. Rivalita může být odvozena od městských obvodů nebo přímo na obyvatele. Ten fandí jednomu a ten zase druhému, jeden získá titul, druhý ne. Když se, ale k téhle rivalitě přidá náboženství, tak to teprve věští pořádnou melu, která může stát i život.

Rangers a Celtic jsou podobně staré a podobně úspěšné kluby, říká se jim staré firmy. Oba patří mezi nejstarší kluby na světě. Zásadní rozdíl je v tom, že protestantský Rangers se cítí být součástí Británie a katolický Celtic by raději na královně a Londýnu nezávislé Skotsko. Velké zahanbení fanoušků Rangers přišlo před 3 lety, kdy byl klub pro předlužení degradován až do 4. amatérské skotské ligy. Skoro tři roky trvalo, než se mohl tradiční rivalové postavit v souboji o vládce města.

Po letech první derby proběhlo letos v únoru. Šlo o semifinále skotského poháru. Byla zvolena neutrální půda národního stadionu s kapacitou přes 55 tisíc diváků (v minulosti se vzájemné zápasy hrávaly i před více než 100 tisíci diváky, na začátku roku 1971 při derby zahynulo 66 lidí). 

Vyrazit na tenhle zápas bylo výzvou. Z počátku bez velkého nadšení. Glasgow rozhodně není hezké a pohostinné město, navíc nikdo z nás neměl o velikosti rivality klubů až tak velké povědomí. Letenky do Glasgow jsou v pohodě k sehnání, letěli jsme Praha – Londýn a z Londýna do Glasgowa. Let trval něco přes 3 hodiny.

Když jsme vyrazili z hotelu na zápas, recepční nás upozornil, abychom si vzali taxíka a nemotali se v uličkách před stadionem. A hlavně, abychom nenosili žádné dresy a šály. Trochu nás to znejistělo, ale chtěli jsme zažít atmosféru toho zápasu.

Poblíž hotelu se začali srocovat příznivci Celtic. V doprovodu policie jsme s nimi přišli ke stadionu. To už se začaly objevovat první označení se zákazem vstupu všem, kdo fandí Rangers. Davy zelených zpívají chorály a ve velkém do sebe lijí pivo. Najednou nás zastavila policejní hlídka a tvrdě nám domlouvala. Někteří z nás měli zimní bundu v modré, to je barva Rangers, což se tady nesmí.

Vzhledem k tomu, že jsme měli lístky do sektoru Rangers, přesunuli jsme se taxíkem mezi modré. Když už jsme tam byli, pořídili jsme modré šály, abychom plnohodnotně patřili alespoň do jednoho tábora. Něktreří z nás zakoupili oranžové šály Rangers, až později jsme se dozvěděli, že jde o barvu tvrdého jádra klubu, nikoli běžných příznivců.

Po pár krocích ulicí s davem modrých si naší oranžové všiml fanoušek se stejnou šálou a pozval nás do baru na předzápasové pivo. Rázem jsme se ocitli v narvané putyce plné bojovně naladěných Skotů. Byl to zážitek jako z amerického filmu. Společně jsme odešli na stadion, který byl zaplněn. Každý z táborů měl přesně polovinu – 27 tisíc zelených a 27 tisíc modrých plus oranžových.

Rangers prohráli 2:0, ale jako klub hrající druhou skotskou ligu se určitě neměli za co stydět. Více než vzpomínka ze samotné hry v nás zůstal nepopsatelný zážitek ohlušujícího burácení obou táborů fanoušků, kteří vytvořili z naprosto nezajímavého města zajímavý tip na výlet.

Těším se, až se za dva, tři roky Rangers zvonu postaví na nohy a ke skvélé atmosféře se třeba přidá i super zápas.

Parádní švýcarské horské silnice a průsmyky

Posted on by

Alpy nejsou ráj jen pro lyžaře, cyklisty a jiné dobrodruhy. Nadchnou také zapálené řidiče, kteří hledají nejlepší silnice v Evropě. Parádní svezení zajistí členitý a pestrý terén, stovky zatáček, nádherná krajina a dechberoucí výhledy. Výlet do Alp je skvělý způsob, jak si vyčistit hlavu. A trochu se pobavit.

Není to ani časově náročná záležitost, jeden víkend je akorát, abyste si alpských průsmyků užili až až. Stačí jen zabodnout prst do mapy a vyrazit – šance, že právě tam narazíte na úchvatnou silnici, je dost vysoká.

Přesto existují cesty, které benzínoví šílenci považují za kultovní. Vyniká mezi nimi čtveřice průsmyků ve Švýcarsku, o nichž mnozí protřelí řidiči tvrdí, že představují ty vůbec nejzajímavější silnice nejen v Alpách, ale i v celé Evropě.

Zmíněné průsmyky leží v okolí švýcarského městečka Andermatt (známé lyžařské středisko, asi 740 kilometrů z Prahy) a jejich velkou výhodou je, že na sebe v podstatě plynule navazují. Celkem nabízejí přes 150 kilometrů parádního svezení. Stačí jen schopné auto… A to naše 270koňová kupátka s velice schopným podvozkem rozhodně jsou.

Protože jsme přijeli ze severu, začali jsme s objevováním údajně nejlepších silnic u Wassenu. Právě tady je odbočka na první z vyhlášených průsmyků – Sustenpass. Byl to úžasný začátek.

Cesta vede po poměrně úzké silnici nad divokým údolím, od něhož ji kromě srázu dělí jen zábradlí. Je ale přehledná, nabízí i rovné úseky vhodné k předjíždění a ani provoz ve všední (i když „neprázdninový“ den tu nebyl nikterak hustý. Hlavním lákadlem jsou úchvatné výhledy na kamenité kopce a především na ledovec Steingletscher.

Mimochodem, pokud se budete chtít „trochu“ protáhnout, z průsmyku lze vyrazit na zhruba dvouhodinovou „túru“ na vrchol Sustenspitz (2930 m.n.m). Prý je odtud parádní výhled.

Další cesta nás po příjezdu do Innertkirchenu vedla přes průsmyk Grimselpass. Ten je zase vyhlášený drsným subarktickým klimatem. Sníh tu padá už od září do pozdního června, někdy dokonce i v samotném létě – ostatně průměrné letní teploty se tu pohybují od 4 do 14 stupňů Celsia. A často se tu sněhová pokrývka drží po celý rok.

Samotný Grimselpass je řidičsky zajímavý hlavně v jižní části, až za „šedozeleným“ předhradním jezerem Grimselsee, nad nímž se na skalním ostrohu tyčí zajímavý hotel Grimsel Hospiz. Krajině tady dominují majestátní skalní masivy a i vesele zakroucená silnice má něco do sebe.

Dechberoucí výhled pak skýtá sjezd do horské osady Gletsch, kde Grimselpass končí. Samotná osada je utopená v hlubokém údolí, jímž protéká ještě „nedospělá“ říčka Rhôna a v pozadí je do prudkého svahu „zaseknutá“ další slavná silnice. A právě tam míříme.

Řeč je o průsmyku Furkapass, jednoznačně nejfotogeničtějším místě, jímž jsme projeli.

Musíte se tu ale na řízení soustředit. Silnice je místy hodně úzká (někde se sotva vejdou dvě auta vedle sebe), v některých místech i s horším povrchem. Hlavně se však pokocháte mnoha úžasnými a pestrými zatáčkami. Cesta často vede po srázech po „terasách“, takže máte pocit, jako byste se vznášeli nad údolím. Pro řidiče fantazie, pro lidi se strachem z výšek možná noční můra.

Zážitky tu ale posiluje vědomí, že se po Furkapass proháněl i James Bond, když pronásledoval padoucha jménem Auric Goldfinger. Dokonce i zajímavý Hotel Belvedere, který se ve snímku také objevil, tu pořád stojí. Nad ním lze spatřit už jen čelo Rhônského ledovce – právě u něj se rodí řeka Rhôna. Dnes je skoro nepředstavitelné, že v 19. století prý jazyky ledovce sahaly až na dno údolí.

Posledním průsmykem na naší cestě po okolí Andermattu byl Gotthardpass. Silnice s úžasnou atmosférou, kterou podtrhuje dramatická krajina. Gotthardův průsmyk využívali už „poutníci“ a obchodníci v antických dobách, ale jeho pověst nebyla zrovna příznivá. Jeho přechod totiž vyžadoval brodění řekou Reuss, která zvlášť na jaře a začátkem léta byla díky tajícímu sněhu hodně divoká. Pravidelně se průsmyk začal využívat na začátku 13. století.

Velkou atrakcí je tu Teufelsbrücke (Ďáblův most) přes divokou a pořádně hlubokou rokli Schöllenen. Sice už nestojí ve své původní podobě, ale i jeho současná verze vypadá působivě.

Ale postupně. Originální most byl postaven v roce 1230 ze dřeva. Podle legendy při jeho stavbě musel pomoci ďábel, který si jako odměnu vyžádal první duši, která po nové lávce jako první přejde. Místní ale ďábla přelstili, jako první totiž na most poslali kozu. To ďábla natolik rozčílilo, že sebral obrovský balvan (Teufelsstein, Ďáblův kámen) a chystal se ho na most shodit, aby ho zničil. Jenže po cestě potkal stařenu s křížem a křesťanský symbol ho tak vylekal, že od svého úmyslu nakonec ustoupil.

V 16. století byl Ďáblův most přestavěn z kamene, ale ani to ho nezachránilo od úplného zničení během bouře v roce 1888. Už předtím, v roce 1820, však začala stavba druhého mostu, který stojí dodnes a jde po něm už pouze přejít pěšky. V roce 1958 ho doplnil moderní most s dvouproudou silnicí. Mimochodem, kvůli stavbě dálnice nad průsmykem musel být v roce 1977 přesunut už zmíněný 220 tun vážící Ďáblův kámen. Oblíbená báchorka tomuto činu přičítá zvýšený počet nehod v místě, kde původně kámen stál.

U Teufelsbrücke první část naší cesty Alpami skončila. Přestože jsme v okolí Altdorfu strávili téměř celý den, bylo to málo. Je tu všude tolik zajímavých míst, že by nebyl problém strávit na každém z průsmyků klidně celý den.

My jsme však pospíchali k ještě jednomu cíli, který by si žádný autofanatik neměl nechat ujít. K průsmyku Stelvio.

Průsmyk Passo dello Stelvio patří mezi nejznámější silnice v Evropě. Ohromí nejen tím, jak je vetkaná do prudkého svahu, ale také 60 ostrými zatáčkami. V nejvyšším bodu dosahuje nadmořské výšky 2758 m n.m., což z ní dělá druhou nejvýše umístěnou silnici Evropě. A možná víte, že ji dnes už bývalí moderátoři Top Gearu vyhlásili nejlepší silnicí starého kontinentu.

Původní cesta byla postavena z rozhodnutí Františka I. v letech 1820 až 1825 Rakouským císařstvím. A od té doby se změnila jen málo.

Stavba je to skutečně monumentální, na prudkém úbočí hor, navíc se skvělými výhledy na hluboké údolí a často v mracích schované vrcholky Alp.

Ale čistě z řidičského pohledu to není nic moc. Jednak sem kromě motorizovaných turistů míří stovky cyklistů, pro něž je pokoření drsného stoupání zřejmě obrovská výzva, ale ona ani samotná silnice „ze švýcarské strany“ není zrovna záživná.

I když máte štěstí na úsek bez cyklistů, stejně se tu nedá nic moc vymýšlet. Po hodně úzké cestě s nepříliš kvalitním povrchem (i když je po každé zimě vozovka opravována) se vlastně jede stylem „za jedna, za dva, brzda a po ujištění, že v protisměru nic nečíhá, hooooodně pomalá vracečka“. Brzy to začíná nudit. Zajímavěji vypadá druhá strana cesty, která je přece jen výrazně pestřejší.

I tak byl ale výjezd na 2760 metrů vysoký „krpál“ obrovským zážitkem, třeba i pro postupnou změnu počasí. Zatímco dole jsme měli jasno, slunečno a teplo, nahoře jsme se topili v mlze a oblékali teplejší oblečení.

Zajímavým zpestřením jsou také stále zasněžená místa a lyžaři směřující lanovkou na výše položený ledovec. Na něm je mimochodem lyžařská sezona v létě, zpravidla od května do listopadu. V zimě se totiž nahoru není jak dostat.

Milovníci historie si zase mohou prohlédnout všudypřítomné pozůstatky opevnění z první světové války. Právě tady začínala významná frontová linie.

Ale upřímně, víc se nám asi stejně líbil průsmyk, který nás ke Stelviu částečně přivedl. Jmenuje se Flüelapass a začíná kousek za švýcarským Davosem. Není příliš známý, ale rozhodně stojí za to.

Vede divokým údolím Engadin, pod silnicí se lesknou hladiny jezírek, potoků a říček a hned vedle ní spousty vodopádů. Jestli plánujete cestu na Stelvio (což byste měli), zastavte se nejdřív tady.