Chefchaouen – Rhapsody in Blue

If you visit Morocco, do come in April. The road from Volubilis to Chefchaouen goes straight north through pleasant, surprisingly green landscape with rivers, blooming fields, orchards and pine forests under the sunny blue sky. But even the colorful tapestry of red poppies and yellow marigolds does not prepare you for Chefchaouen, a blue city squeezed between two mountains. Morocco is a country of vibrant colors. After pinkish Marrakesh, the green oasis below the slopes of the dry High Atlas, and orange dunes of Sahara, you are still surprised when you arrive in Chefchaouen. If we saw many Riads on the way here empty or half empty the hoteliers in Chefchaouen do not have a problem with vacancies. Local or foreign tourists come here in droves for The city looking like this image hanging on the wall in Riad’s lobby. The city is built on the steep slopes with a „waterfall“ (mind you the Moroccan understanding of this word is NOT what you visualize as Niagara or Victoria Falls!) with narrow alleys barely fitting a donkey saddled with two boxes of Coke, tourist negotiating stairs and wondering if they ever find the way through this maze back to their cozy riad. When you arrive here you are overwhelmed by blue-ishness of this place. I wonder if young Picasso was here and this experience actually triggered the beginning of his Blue Period. And is the blue paint here a Moroccan answer to whiteness to Pueblos Blancos of Andalusia, just a short distance from here?


Anyway, the influence of African Art on Western artists is well documented. If Picasso was ever here I can imagine he must have been blue on his return and he did not recover until he went with his friend Braque to the exhibition of African masks in Paris and started cubism. Klee came to Tunisia and his work was never the same. I can easily see how that happens as I am absolutely stricken by the abstract Berber rug motives drawn from the Saharan landscape.

But I do not want you to think my impressions of Chefchaouen were so much „Rapsody in Blue“-like as my last act before coming to this blue city was a pleasant lunch of shishkebab I ate with a great tomato salad in a small sidewalk eatery in Meknes. Think of the brutal attacks by Arab Moslem invaders to imagine what happened in my internal piping as bacteria progressed speedily down through my body and established an independent caliphate. Instead of discovering the next blue alley of this town it was rather a search mission for the nearest public rest room. When you do find it, act fast identifying what features describe it best. Is it of European or rather Turkish origin? When you figure that out you can the negotiate the proper hygienic tools needed to complete your mission fast, as time is of essence, because bacterial raiders do not take a break on their way down.

Well, this was supposed to be our first day off. A leisurely day filled with strolls interrupted by Moroccan culinary delicacies both sweet and spiced. Instead it was short jaunts interspersed with rest in our cozy blue nest and nutritious intake limited to black tea, water and a variety of western chemical remedies. Instead of getting some restorative sleep, after a feverishly hectic night l finally fell a sleep at four in the morning just to be violently woken up by a muezzin’s call for the first morning prayer. What I missed on our arrival was a location of the nearest mosque with its top barely twenty feet from our top floor room.

The power of his: „Aaalla-a-a-h Akbar!“ almost knocked me off my bed and my first thoughts were that I spent the night with the Almighty in my bed rather than with my wife.

During the day I was part time resting in bed or limping around our riad taking pictures here or there. I envied the local cats, who were generously fed by the locals, as I dropped any idea of eating from my regular schedule.

Only by the evening I was able to join my lovely companion for her dinner on the terrace of Bab Sour Restaurant to see what delicacies are available to her and the local family with twin girls as their French conversation was nicely flowing across the table. Meanwhile my attention stayed pretty much where it was whole day, sipping occasionally from my bottle of mineral water. But the view from the terrace was spectacular!

Přeplavba ze Zadaru do Benátek

Když roky jezdíte na jachtu do Chorvatska, je to jako jezdit na chalupu. Je to blízké, známé, vlastně docela fajn, ale už vás nic moc nepřekvapí. Máte oblíbená místa, ostrovy či restaurace; k novým objevům takové výlety zrovna nevedou. A podobně jezdit každé dva roky na bienále do Benátek se časem stává rutinou – minimálně pokud jde o zážitky z města, které se prakticky nemění. Nápad spojit oboje díky přeplavbě se tak od začátku jevil jako dobrý.

Původní idea přijet do Benátek na lodi přitom byla stará jako stejná scéna z filmu Casino Royal, tedy skoro 10 let. Nicméně teprve letos v červenci, kdy jsme na bienále opět vyrazili, jsme se při pohledu na malebný přístav na ostrově San Giorgio přímo naproti náměstí Sv. Marka opravdu rozhodli. Vyrazili jsme lodí ze Zadaru v posledním říjnovém týdnu.

Příjezd do mariny – ano, přímo do té na San Giorgiu – byl opravdu krásný. Fotky z celé cesty i z Benátek jsou taky hezké. Celý ten plán musí každému suchozemci připadat nesmírně romantický. Na Facebooku nebo Instagramu to vypadá super. Realita přeplaveb je bohužel o něco krušnější.

Především většině posádky bylo po většinu cesty dost zle. Sama bych svoje pocity popsala, jako že mi celý týden nebylo úplně dobře (včetně dvou dnů v Benátkách). S pár většími krizemi. Nicméně protože jsem se nominovala do kuchyně, stejně jsem celou dobu musela normálně fungovat a i ve vlnách vařit nebo aspoň připravovat studené svačiny. (Hlad nebo spíš prázdný žaludek nevolnost zhoršuje). Taky asi kdybych si dost často na palubě nečetla nebo trávila víc času venku, mohlo to být lepší. Na druhou stranu když jedete dva dny v kuse – ať na plachty nebo na motor – velká zábava to vlastně není, takže čtečka mi byla velkou záchranou. Když navíc máte smůlu, že moc nefouká, ale zato jsou fakt velké vlny, je sledování navigace s neustále oddalovanou dobou dojezdu poněkud skličující. V noci pak kromě nepřízně počasí a absence spánku řešíte okolo jedoucí velké lodě a hlavně čas – fakt neubíhá. A vlny. A zimu. A vlny.

Posádku tvořilo 7 chlapů (včetně mého muže) a já. Zatímco kluci se střídali v nepřetržitých hlídkách u kormidla, já jsem měla na starosti jídlo. To nebyla žádná diskriminace, takto jsem to předem sama navrhla, protože moje hrůza z toho, co by mohli vařit jiní, je větší, než hrůza z toho, jak zvládnu s omezeným vybavením vařit pro 8 lidí já.  (Navíc to nebylo poprvé). Takové složení posádky ovšem znamená, že loď je čistá maximálně den. Ano, JEDEN DEN. A celý výlet trval cca týden (dva a půl dne včetně nocí ze Zadaru do Benátek, s krátkou zastávkou v Pule, pak dva dny v Benátkách, cesta zpět do Zadaru opět dva dny). Nic pro slabší povahy. Pokud se ale smíříte s tím, že pobyt na plachetnici je jen trochu elegantnější variantou kempování, jedná se o krásný zážitek. Jsme rádi, že jsme to podnikli, a jsme neméně rádi, že to máme za sebou. Na jaře zase pojedeme na chalupu na Kornati. Protože tam si můžeme kdykoli zastavit, kde se nám zlíbí.

Extra tipy na Benátky:

Benátky jsou samozřejmě tak profláklé, že je těžké dávat nějaké tipy, nicméně nějaké bych přece jen měla.

Výhled

Pokud chcete vidět Benátky z výšky, prakticky stejný výhled jako kampanila San Marco, kde jsou ovšem nekonečné fronty turistů, nabízí kampanila San Giorgio Maggiore na stejnojmenném ostrově s marinou. Vaporettem (vodním autobusem) se sem dostanete ze San Marca za 5 minut.

Restaurace

Pozor na turistické pasti – pro Benátky jsou typické cicheti, tzv. benátské tapas, a mořské plody, zjednodušeně vše, co se dá najít/ulovit v laguně (včetně divokých kachen, ze kterých tu dělají výborné ragú). Naopak jakmile jsou v nabídce spaghetti bolognese nebo lasagne, nejedná se o benátskou kuchyni. Skvělé cicheti nebo chobotnici ve čtvrti San Marco si dáte například v baru Cavatappi, poměrně obyčejném bistru s vynikající obsluhou. Příjemné procházky v umělecké čtvrti Dorsoduro zase můžete zakončit obědem či večeří v dražší Enoteca Ai Artisti, kde kromě skvělých těstovin a masa mají i velký výběr vína. Vždy si však dávejte pozor, aby vás hlad nezaskočil v době siesty (cca 15-18.30), kdy mají otevřeno pouze fast foody a turistické podniky.

Bienále současného umění se, jak název napovídá, koná každé dva roky, střídá se však s architektonickým bienále. Pokud je plánujete navštívit, počítejte minimálně s celým dnem, lépe však dvěma. I bez těchto monstr akcí se v Benátkách nudit nebudete, kdykoli například můžete navštívit např. výběr Francoise Pinaulta v Punta della Dogana nebo sbírku Peggy Guggenheim – oboje může být příjemným zpestřením hezkého víkendu.

Loď jsme si pronajali od AZ Yacht.cz.

Another strange day on the road

This was the day I have been preparing myself for mentally for last few months. Toraja land and Toraja people is the place where traditions survive the onslaught of „modern“ era. And this was the main reason we came here: To see them, and let’s be honest, it was not always easy to watch. I have to say that we have for our stay in Toraja land an excellent local guide with a comfortable car and driver. Otto, the guide, was carefully selected by mom, and she did a great job in getting somebody to learn more and understand as much as possible. Because what we can see here is so unusual we can hardly find anywhere else. If I thought the visits of the local markets may have prepared me for what we saw today I was a little bit too optimistic. Toraja people, similarly to many small entities (Jews, Koreans to mention just a few), in their quest of cultural survival, hold to their family and clan structure through sticking to their customs and traditions no matter how bizarre they may be for outsiders. And here I am stunned (mom was much better prepared) thrown into the middle of one of the most important Toraja festivities. The celebration of one of the clan elders who actually passed away 2 years ago, but was kept embalmed at home. Now the process of healing of his immediate family with his departure has come to an end. Now he can be buried, nobody cries anymore and let us throw a party. And what a party it was!

The clan’s plaza surrounded by their traditional houses which serve as granaries or their residential homes, is a place where clan hosts thousands of members from the village as well as the faraway places of Toraja land. They meet and throughout the party they talk and strengthen the clan member relationship. All of them in black outfits they execute this idea in a rather gruesome manner. What can be described very gently as sacrifice (as in many religion is) here in Toraja land it is a merciless slaughter of a hundred of pigs and a little bit less of buffaloes. Being a descendant of the village butcher’s family, my grandfather and uncle of maternal lineage where members of this profession, I saw some of this trade when growing up in my land of ancestors. But I was unprepared for this. To my surprise mom clearly was! For me it was a strange contrast of the beautiful architecture of the granaries and casual cruelty of this massacre as I would see it. I had a hard time to keep my composure as I was trying to document the artistry of the traditional granaries while kicking over the animals waiting to be paraded in the procession in front of the casket followed by their last moment of life.

Regarding buffaloes they seem approaching their fate with resignation and in peace. Maybe they understood their significance of being a vehicle for varying the souls to the Land of Ancestors. But pigs? They must be smart cookies and they knew pretty well what is coming and let their executioners know about it. Loudly. No matter how hopeless their resistance was. They screamed. They kicked. They breath heavily as their end was approaching. No matter how much I admire Toraja people for their stubbornness to define their own destiny and their eternal love for pork bacon. And how much I hate Moslem owners of the hotels we stayed in other parts of this country to impose their „beef bacon“ culture on me, this was simply too much for me. Never ever in my life I was closer to the idea to give up on prosciutto and become a VEGETARIAN!!!

As an anticlimax to this bloodthirsty morning we visited a place where the body, soul, spirit and phantom of the deceased are put to their final rest. Toraja people do not bury their ancestor under ground. The soil is too valuable here and the place of the final rest can not disturb the life giving force with death. Instead they transfer them to the caves where their descendants can still visit them and be with them. To my own surprise I did enjoy this calm and kind moment of the day tremendously as my intention to convert to vegetarianism weakened with more urgent ideas for upcoming dinner. At the end of this story I would like to state that I was very careful in selection of photos to show only those you may feel comfortable with.

Good night, nice dreams!

Thanksgiving Holiday should be peaceful without a drop of blood

Amen, it was!

We spent this day by observing the beauty of the mountain landscape, traditional Torajan architecture, its history and artistry of weavers and builders. As we moved throughout the north of Toraja land we discovered the traditional architecture is not a museum. It is a living feature of the life here as we were passing village after village with traditional Torajan housing prevailing style of housing with new houses under construction in most of locations we visited. You cannot help but admire the construction technique, the workmanship, methods of measurement and surveying as I discuss them with young master builder. However critical I may have been to absolute lack of empathy and compassion with suffering of butchered animals, you cannot see their ability to keep their culture, custom and lifestyle successfully intact and free of undue external influence. Damn the government in Jakarta, damn the rest of Indonesia, damn Sulawesi! What really matters is my clan!!!!!

In the shade of some of the village granaries we found weavers adjacent frequently to the shops offering the fabrics and even interesting antiques so observing their craft was immediately followed by the frontal attack by business people in charge of selling no matter what and for how much. God bless them!

Brief history of Peru

In the South Americas the area now known as Peru was deeply affected by the imperial nature of colonialism because the targeted people and resources became the pawns of the Spanish monarch during the early 15th century. The factors which contributed to establish Peru as an economic target for numerous competitors were country’s extensive mineral, agricultural, and marine resources and particularly fertile soil in combination with tropical climate which helped to set perfect conditions for a wide variety of plant life. Thus it became to be the perfect grounds on which the Inca Empire could thrive. The Spanish first arrived on Peruvian soil in 1531, led by Francisco Pizarro, a Spanish conquistador who also led the invasion against the Inca Empire. Tupac Amaru was the last official emperor of the Inca Empire and was executed in 1572 after being accused of raising an army to resist the colonial forces. This year is also known as the year when the Inca Empire fell and the year when the Viceroyalty of Peru was created.

The Viceroyalty of Peru was a colonial administrative district based on the principle of king’s representation in a person of viceroy who oversaw the area. In the 16th century, viceroyalty was the main governing body of the Spanish speaking South America. Since the frequency of contact with Madrid did not allow for the Spanish to control live in the Viceroyalty, it enjoyed great level of autonomy on local level. The Viceroyalty of Peru was very rich, because they owned one of the biggest silver mines in the world, located in Potosí, modern-day Bolivia, which was part of the Peruvian region until the 18th century. Mined silver was converted into coins, and one-fifth was collected as a tax for the Spanish Crown, making it the most important and biggest income from the Spanish colonised world which contributed to the importance of Spanish Habsburgs in Europe. Created tax revenue helped to finance European wars conducted by the Spanish and relieve their debt.

Around 1700 a change on the Spanish throne occurred when the House of Bourbon took power. The Bourbons were also more efficient with the collection of taxes, introduced free trade and, very importantly, also provided tax reductions to the silver mining industry. They also created a stronger military force in Peru.

Even though the Incas were less suppressed than under the Habsburg rule, there was a series of uprising all over the 18th century. With the most significant being the Comunero Revolt in 1721 – 1735 against Jesuits and Spanish administrative decisions and Sierra Uprising in 1780 connected to Túpac Amaru II. The first significant revolution against the Spanish monarchy led by Tupac Amaru II, an indigenous leader who was a direct descendant of the ancient royal family of Inca, was a key part to the eventual liberation of Peru. The revolt of Tupac Amaru was rooted in the abuse of indigenous Indians with indentured servitude and wrecked families with forced migration and prostitution by women by the Corregidor, Antonia Arriaga. Following the failure of the Tupac Amaru II rebellion in the 1780s, others uprising in Peru failed to prevail due to the support of the viceroy by the “Lima oligarchy”, who are a group of merchant elites.

The motivation of being fully liberated from the Spanish monarchy of Argentina lead to the invasion of Peru by General San Martin to free it from the rule of Spain. During 1821, he has successfully won several battles against the viceroy in Spain and captured viceroy Pezuela who led the army to defend Peru. Peru was initially liberated on 28 July after the new viceroy quit his job and General San Martin’s army entered Lima. However, despite capturing the capital of Lima, Peru did not gained independence fully as majority of the country was still under the control of the royalists.

Peru was finally liberated when General Bolivar joined the battlefield following a plea from San Martin, who lacked power against the strong Spanish force, to fight against the royalists. With the victory of battle of Junin and Ayacucho, the independence of Peru was secured after destroying the Spanish power. Despite gaining independence, the transition from colonial to a modern state proved to be difficult as the country struggled with political, social and economic problems. Furthermore, revolutionary movement to overthrow the government continued even after liberation with the rise of neo-Maoist Shining Path (Sendero Luminoso) and the Tupac Amaru revolutionary movement to overthrow the government. These guerrilla movement illustrate the struggles within Peru to come to terms with its history; postcolonial and post-violence.

One of the ways this postcolonial memory is brought to life is by the Shining Path movement. The main focus of this group is on the constant conflict between peoples and their conceptualization of their nation. This brought Peru to its current complex state of reconciliation and memorialising of violence. This complexity is analysed in the case study of a monument built by Dutch sculptor Lika Mutal in the capital, Lima. Her aim was to design a sculpture that “in addition to being a tribute to the victims, will be an efficient instrument to make the population gain greater awareness of what happened in Peru during the years of internal armed conflict and to promote reflection and invite the memory and construction of a more just, democratic and solidary Peru”. In 2007, two years after it was opened, the concept of the monument was met with conflicting reactions and interpretations from social and political groups in Peru.

The conflict stemmed from the disagreement on whether to recognize the victimizers as victims of violence in Peru and who is responsible for the violence which transpired.

The morning of July 24, 2007 the monument was found covered in orange paint, a colour which is associated with former president Alberto Fujimori and his ten-year rule (1990-2000). After his presidency Fujimori fled to Japan amid a corruption scandal and allegations of human rights violations which occurred alongside Peru’s struggle against the Shining Path and the MRTA. His presidency did not only include these violations against human rights, but also a ‘Fujimoristan’ narrative of Peruvian history which, according to consecrated amnesty law, in 1995 aimed to forget the violence in favour of the ‘memory of salvation’ in Peru.

The memorialising of violence in Peru was revealed to be too crass a solution, luckily the country has in more recent years been able to democratically elect leaders who are accountable for their actions, while Alberto Fujimori is now serving a 25-year prison sentence.

Modern day Peruvian politics are heavily influenced by their violent history and the way different groups have different interpretations of events. The political struggle was, as we have seen, already ongoing since the first Spanish conquistadors set foot on Peruvian lands, using Inca leaders as their puppets to control the riches of the land. Even during the last decades of the 20th century leaders like Fujimori tried to create an image for the people beneficial to his political aims.

The example of the memorial sculpture highlights the complicated way history is constructed and how we look at it today. There is always the division of victims and victimizers during times of change, like the colonisation and subsequent liberation of modern day Peru, and it’s very hard to say which people belonged to the victims and who belonged to the victimizers. One thing that history can clearly show us, though, is who the victorious group is, for they have survived to tell their tales.

Příchuť Francie v severním Laosu

Čerstvě vařená káva zalévá svou vůní celou kavárnu. Rustikální nábytek evropského stylu doplněný orientálními soškami a obrázky spolu splývají v dokonalém souladu. Za pultem se připravují čerstvé croissanty a křupavé bagetky obložené salátem a sýrem, jako v každém druhém pařížském bistru. Jakmile se ale ručička hodinek posune na čtvrtou odpolední, poklidná francouzská atmosféra je ta tam. Z dáli se nejprve rozezvučí hluboké tóny gongu. Po chvíli se k nim přidají údery bubnů odkudsi za rohem. Monotónní rytmus se s přibývajícím bubnováním mění v synchronizovaný orchestr. Hladina v kávovém šálku se vlní do rytmu a vibrace prochází celým tělem. Bubnování sílí tak, že už ani není poznat směr, odkud přichází. Rytmy se zkrátka linou odevšad. Po pár minutách je z nenadání po koncertu.  Představení však nekončí. Na ulici se začnou objevovat holohlaví mladíci odění do oranžových rouch a každý kamsi pospíchá. Pouliční zmatky vzdáleně připomínají ruch před mraveništěm až do té doby, než se mnichové v stejnokrojích rozutečou do svých klášterů k večerní motlitbě.

Bujná vegetace prorůstající zástavbu a líně tekoucí vody Mekongu dávají z vrcholku hory Phousi, jejíž svahy město pokrývá, dojem, jako byste byli někde na poklidném venkově. Luang Prabang se věru nepodobá žádnému jinému městu v Jihovýchodní Asii. Prvky francouzské kultury, které se do Laosu dostaly v období kolonializmu, se natolik propojily s místním buddhismem, že vytváří nezaměnitelnou atmosféru. Francouzské kavárny dávají možnost odpočinku všem, kterým se zastesklo po evropském standardu. Luxusní butiky nabízející zboží vyrobené z asijského hedvábí kontrastují s ruchem typickým pro asijské ulice. Dominantou města je královský palác, který ale od vpádu komunistů zeje prázdnotou. Buddhistické chrámy jsou rozeseté na každém rohu, jak se sluší a patří pro správnou metropoli. Tou Luang Prabang býval až do dob, kdy ze strachu před barmskou invazí Laosané prohlásili hlavním městem Vientiane.

I každodenní rytmus je zde neobvyklý. Dlouho před svítáním místní připravují rýži a zákusky, které se nabízí mnichům. S příchodem dne se pak všichni obyvatelé města soustředí podél silnic. Klečící na koberečcích, bosky a nejlépe zahaleni v bílý šál vyčkávají na průvod. Oranžová roucha jsou vidět už zdáli. Mnich za mnichem přechází od jednoho věřícího ke druhému a mlčky přijímají dary. Nikdo nevydá ani hlásku. Jakmile je nádoba plná, žádný z mnichů neváhá zpětně vrátit obětinu některému z místních obyvatel. Celé procesí trvá několik desítek minut. Poté, co se všichni rozprchnou za povinnostmi všedních dnů, se už i zahraniční návštěvníci pomalu začínají probouzet k životu nic netušíc o tom, jaký mají za sebou zdejší obyvatelé rituál. Kolem desáté hodiny jsou už všechny kavárny plné a začnou převládat západní zvyky. Ne však na dlouho. S úderem prvního gongu se opět vrací k moci Asie. Po skončení večerní motlitby se život soustředí na pouliční trhy, kvůli kterým se uzavře i hlavní tepna města. Na asfalt se položí igelit a vzniknou jednoduché stánky. Zanedlouho ani nikoho nenapadne, že by tudy proudila auta či motorky.

Ve stínu Angkor Watu

Angkor Wat, největší buddhistická svatyně celé Jihovýchodní Asie, každý den přiláká ke svým zdem stovky návštěvníků. Ten nejmladší ze skvostů stejnojmenného komplexu však není jediným důvodem, proč tuto oblast navštívit. V okolí je na tisíce staveb, které khmerští králové budovali už od devátého století. Nový panovník se vždy snažil postavit větší a honosnější stavbu, než jeho předchůdce. Postupem času tak vznikaly stále větší chrámy, až nakonec vznikl ten největší a nejslavnější; tak slavný, že se dostal i na samotnou kambodžskou vlajku. Angkor Wat je dnes skoro synonymem samotné Kambodži. Zdaleka to ale není to jediné, ba možná ani to nejzajímavější co celý komplex nabízí.

Dlouho poté, co první ranní paprsky pohladily po noci prochladlé zdi Angkor Watu a prosvítily jeho siluetu pro potěšení nedočkavých návštěvníků, je v Bayonu stále hrobové ticho. Tváře z masivů hledící do čtyř světových stran zdobí nejen hlavní věž, ale i všechny okolní. Úsměvy kamenných obrů jsou jeden jako druhý. Vstupní bránu hlídá malá pozlacená soška Buddhy obklopená květy a vonnými tyčinkami. Schody za jejími zády stoupající až na vršek chrámu jsou ohlazené od nesčetných kroků, které předcházely těm mým. Před upřeným pohledem kamenných oči není úniku. Vzduchem se line vůně tyčinek zasunutých do spárů mezi kamennými masívy. Kouř se díky bezvětří jen lehce klikatí a líně stoupá vzhůru.

Jedním z prvních živáčků je buddhistický mnich oděný do oranžového roucha, které vedle chrámových zdí doslova září. Zažitý obraz sytě oranžové a šedé vytváří v mysli návštěvníků domněnku, že na to místo mniši jednoznačné patří. I oni jsou ale ve zdejších svatyních pouhými hosty. Pod hlavní věží posedávají tak trochu znuděné khmerské dívky čekající na snímku chtivé turisty. Za jeden dolar rychle nasadí úsměv a balancují na jedné noze v polohách vystřižených z choreografie tradičního tance. Procházím kolem, když tu po mě místní muž taktéž vyžaduje společnou fotku. Asi by se divil, kdybych si i já řekla o dolar.

Za zdmi Angkor Thomu, jehož je Bayon součástí, začíná být v dopoledních hodinách víc a víc rušno. Postupně sem proudí masy, které se shromáždily na východ slunce u Angkor Watu. Řidiči tuk tuků postávají podél cesty. Kolem vstupní brány nervózně přešlapuje skupinka slonů a spolu s červeně oděnými mahuty čekají na možný přivýdělek. Mezi davy cizinců se proplétají děti každého věku a nabízí vychlazenou kolu, pohledy a suvenýry.

Nasedám do jednoho z tuk tuků a vyrážím k další chloubě místní architektury, tedy vlastně k tomu, co z ní zbylo. Vlhké klima a bujná vegetace zanechávají na památkách nemalé stopy a dalo by se říct, že právě to je důvod, proč je Ta Phrom tolik vyhledávaný. O architektuře se v tomto případě už příliš mluvit nedá. Za pět set let jej džungle zcela pohltila, stejně jako všechny zdejší chrámy. Ta Phrom byl však ponechán v téměř stejném stavu, v jakém byl objeven, aby připomínal sílu přírodních živlů. Mohutné kořeny pralesních velikánů pronikající mezi masivní zdivo napáchaly na chrámu značné škody a právě proto do těchto míst dnes zavítá většina zvědavců. Při průzkumu jednotlivých chodeb si pak návštěvník opravdu připadá jak Indiana Jones.

Zatímco horké tropické slunko rozpaluje zdi ostatních chrámů, zdejší stromy nenechají proniknout k zemi ani jeden paprsek. Mechové porosty přecházejí plynule z kůry do spárů zdí a hrají dojmem, že k sobě tyto dva materiály odjakživa nerozlučně patří. Urostlé kořeny přemisťují masívy s takovou lehkostí, jakoby ani nic nevážily a mladé kořínky se klikatí podél svých starších bratrů a vytváří na porostlých zdech síťovité ornamenty. Tenké větve se spouštějí od korun až k zemi a dávají za vznik provazovitým závěsům. Příjemné lehce vlhké klima a zelená barva dodává tichem zalitému Ta Phromu velmi mystickou atmosféru. Jediná vůně linoucí se vzduchem je vůně mechu a vlhké hlíny. Žádné větší známky zásahu civilizace. Ty o sobě opět dají znatelně vědět až za zdmi chrámu.

Bayon i Ta Phrom patří k největším stavbám celého komplexu, bohužel i k těm nejvíce navštěvovaným. Kvůli své unikátnosti není mezi jejich zdmi od dopoledních hodin už takřka k hnutí. Davy tlačící se na každém metru čtverečním zcela ničí veškeré pozitivní dojmy. Pokud si chcete plně užít neopakovatelnou atmosféru těchto dvou klenotů, je potřeba si přivstat a vyrazit už před svítáním.

Stockholm a okolí + Gotland

Každoroční dámská jízda mne spolu s mými dvěma kamarádkami zavála letos do Švédska. Dnes již tradiční týdenní dovolená má od počátku jasná pravidla, jsme tři ženy a nikoho nepřibíráme, dovolená na týden a do destinace, kde ani jedna z nás předtím nebyla. Zní to celkem snadně, ale vzhledem k tomu, že všechny z nás velmi rády cestujeme, máme seznam zemí, kam musíme s manželem či přítelem, tak je těžké vybrat. Letos padl los na Švédsko, a bylo tomu dobře. Dovolená se nesla v duchu dobrého jídla a pohody, poznávání, aktivní turistiky a především alternativního noclehu.

Naše dovolená není o drahých hotelech a luxusu, cestujeme s batohem a v pohorkách. Cílem je vyčistit si hlavu a navštívenou zemi poznat maximálně. Těm, kteří upřednostňují módu a kavárenský styl života, bych doporučila navštívit Stockholm. Malebné městečko je přímo poseto různými kavárničkami, restauracemi a galeriemi, týden tu strávíte naprosto bez problémů.  I když nejsem příznivcem hotelových restaurací a barů, tak ten v hotelu Scandic vás bude jistě bavit. Coffee bar v aktuálním „hipster stylu“ je místo, kde to žije, navíc výborné steaky, saláty i víno, tedy jasná volba.

Dalším tipem je naprosto turistická záležitost, plavba lodí pod mosty Stockholmu. Přežijete-li lehce masovou turistickou akci, nabídne se vám možnost vidět celé město z jiné perspektivy a dozvědět se mnohé o historii a kultuře. Devadesát minut se vlastně dalo vydržet, i když my byly ve městě mimo sezonu.

Po dvou dnech běhání po městě jsme vyrazily za  dalším poznáním, půjčily auto a zamířily na jih. Země s nádhernou přírodou láká k procházkám a túrám. Z mnoha ostrovů kolem hlavní pevniny jsme vybrali Gotland, ostrov kostelů, a stálo to za to. Lehce zdlouhavou cestu trajektem lze zpříjemnit kanastou nebo oblíbenou hrou „země, město“…. Určitě doporučuji si cesty na ostrov rezervovat předem. Trajektů nejezdí denně tolik a kapacita je přeci jen limitovaná. Ostrov žije svým životem, naprostá pohoda, relax, klid a pomalé životní tempo nás dostaly. Opravdu se zde uvolníte a za poznáním památek můžete vyrazit na kole. Ubytovaly jsme se tu v typické švédské roubence. Miniaturní červený domeček, jak perníková chaloupka, byl řešen doslova na milimetry a předvedl skvosty a využitelnost IKEA, mnohé jsme pochopily a naše dovolená plná neobyčejného ubytování zde právě začala.

Po návštěvě ostrova jsme se vrátily na pevninu a pustily se do poznávání národních parků a rezervací. Za zmínku jistě stojí ubytování v zatopeném domě. Původně jsme měly v plánu spát na stromě, ale ten už byl bohužel obsazen, a tak nezbylo nic jiného, než jít pod vodu. Do potopeného domu je jen jeden způsob dopravy, lodí. Srandovní malý člun s kapitánem není sice stavěn na dopravu 4 dospělých a 3 obřích zavazadel, ale o to dobrodružnější jsme to měly. Nádherný domek se saunou je zcela bez vody, elektřiny a jen s eko záchodem. Vše si tedy s sebou musíte vzít z pevniny. Večeři i snídani máte v ceně ubytování a vyfasujete ji hned po přistání u domu ve stylových termotaškách. Stejně tak dostanete kanystr s pitnou vodou a návod, jak si zatopit. Pak už vám jen kapitán zamává a vy se ocitnete uprostřed jezera a zažíváte pocit člověka na opuštěném ostrově.  Domek je stylově vybaven, jde o krásný dřevěný dům na pontonu, který svým dekorem evokuje, že je zaplaven, ale není tomu tak, což vás ve finále hodně uklidní.

Přes Berg Slussar s dlouhým kanálem a mnoha zdymadly se vracíme pomalu zpět do Stockholmu, odkud brzo ráno odlétáme zpět do Prahy. Jasná volba pro ubytování přímo na letišti, a když letiště, tak jedině v letadle. Hotel Jumbostay je přestaveným Boeingem pár minut jízdy letištním shuttle k odletovým halám. Tento zážitek určitě doporučuji a hluku z letiště za hlavou se opravdu nebojte!

PS: Nekupujte si balenou vodu, stejně na většině míst mají jen perlivou, protože NEPE se ve Švédsku prostě nekupuje…proč taky, když teče z kohoutku.

Lake Sevan

I tried to enjoy myself there as much as I could but it simply did not work. Friday the thirteenth syndrome was in full swing and I knew it is not over until it is over. Even a switch of vendor’s activities from fruit and vegetable to all kinds of fish, fresh and smoked, caught in Lake Sevan

lake1

could not distract me and lessen the feeling of impending disaster.

So we moved on carefully and as we were approaching a pretty monastery on the lake shore our temperature indicator suddenly dropped to a cold 85C temperature while almost 300km (200 miles) long drive from Goris must have emptied the Niva tank’s tank, the fuel indicator that was almost always in the middle of the range, suddenly showed the tank FULL. Only then I realized that to rely on any indicator in this car would be foolish and I decided:
Forget them all, including the temperature gauge, and simply buy 20 liters every 200-250 kilometers on the road.

lake2

I have to say the famous, pictoresque Lake Sevan, appearing on every tourist poster promoting Armenian tourism, represented a big problem for taking pictures. The problem was what all those old time Soviets, new time Coca-Cola ads and local artists to boot were doing to this Lake Tahoe of Armenia. You can see above a forcefully „doctored“ alternative to reality, the postcard view, that was achieved by carefully climbing to a perfect spot, and shooting from a perfect angle, hiding the bleak reality.

lake3

The ground is covered with plastic bottles and trash and littered with fishermen’s cars in different stages of oil change. And surrounding all those beautiful thousand years old monasteries are ugly Coca-Cola refreshment stations and dilapidated „resorts“ consisting of corrugated steel dachas painted light blue built under the Soviets to elevate the health of their „workers“ after a lakeside stay. The oil paintings of Sevan with roses, deers, and lovers on the lake background in all imaginable seasons of the year are being offered by artists at deep discounts, variety of frames and free shipping to any place on this planet. Architects of Armenia compete for the title of „Largest hotel on the Lake“ creating the morbid pyramids, half completed. The real pyramids of Giza would flush green with envy.

Lake Sevan (actually meaning Black Van, after Van Lake from where the Armenians came originally) is one of the three great lakes of the historical Armenian Kingdom, collectively referred to as the Seas of Armenia. It is the only lake now within the boundaries of modern Armenia. The other two Lake Van and Lake Urmia are inTurkey and Iran respectively.

Is there any hope for Sevan? Maybe if Nature steps in. Thanks to Soviets and their Armenian communist quislings who artificially lowered the level of Sevan in one of their many idiotic development schemes most of the new ugly stuff now lies below the lake’s original pre-Soviet era water level. *
Let us hope that somehow Nature gets the level back where it was 100 years ago and that horrendous stuff disappears under the new lake surface forever.

*In case you want to know the whole extent of Russian Communist stupidity and ecological crime here are the details: In Joseph Stalin’s era, the water level was planned to be reduced by 55 m by deepening the lake, the perimeter would shrink to 80 km and the volume to only 5 km³. Nut and oak trees would be planted on newly acquired land, and introducing some trout species into the remainder of the lake would increase fishery production ten-fold. It did not quite work out to the extent of this plan but it was bad enough. Of course no tress were planted or trout was bred. Despite the efforts to fix the eco disaster by building tunels and bringing back eater from nearby rivers the post Soviet Armenian governement managed to stabilize the level at 20 m below the original. That’s why Sevan monastery is now on a peninsula instead of an island.

lake4

Selim Pass

Here is the Silk Road to the Selim Pass (height of 2410 meters above sea level) used for transportation of goods since 200BC (I may be wrong, but who of you would argue with me). It is almost scary to think that even before our Godfather Czech made it to ancient Bohemia, traders with caravans of camels and horses were climbing the same pass.

selimpass1

Just south of the pass the family of local oligarchs, the Orbelians, built in 1332.

selimpass2

this beautiful caravanserai (a hotel) for travelers and caravan proprietors who

selimpass3

could stay here overnight in the shelter of its wing even with horses and camels before crossing the Selim Pass the next morning refreshed. It is nice to see that stone arches of the caravanserai built from blocs of basalt survived almost 700 years without any maintenance in such good shape that if it were not for the modern road and huge trucks on it, this caravanserai would still be operational and full of people and camels. Which one could hardly say about the new road after only ten years of use.

If you enjoy soap operas continue reading the bold script insert.

Now, the Orbelians were actually not Armenians but Georgians and had a fortress in Southern Georgia just north of Armenian teritory. Their leader Ivane made a wrong choice in support of his son in law Demetre, a deceased Georgian king’s young son and heir in the fight with the king’s brother (and Demetre’s uncle) Grigor. Ivane sent his own brother Liparit and nephews Elikum and Ivane to the Persians in Tabriz for help, but this was a long way off and with no fast trains or planes the new army travelled on foot and came too late. By the time they arrived in Georgia, Ivane had been blinded, his family strangled, and young Demetre blinded and for good measure castrated. Lovely family, indeed.

What became of the rest of the guys who ran for help? Well, they were not as stupid as to return with the army to fight, they stayed behind with their powerful friends. Like in a good soap opera we have deaths, marriages and as it happened in those olden times even religious conversions. Ivane’s brother Liparit died in exile. The first nephew Ivane, came back to Georgia to his dwindling estates when the situation cooled down. The other nephew Elikum stayed in Persia and became an important official, converting (halfheartedly and maybe not at all) from Christianity to Islam and dying in one of the wars. He left behind a widow, sister of an Armenian Christian bishop of Syunik, and a young son Liparit, named after, of course, his grandad. As women and widows in particular had not much to say in those trivial matters such as who they will marry, they quickly became, involuntarily, the wife and stepson of a Muslim notable. Wait, the soap opera continues!

In the next season the combined Georgian and Armenian army under another Ivane wrested control of Syunik from the Muslims. Remembering the Orbelians Ivane made a search, located Liparit thanks to the bishop, his mom’s brother, and established him as feudal lord. Bolstered by marriage alliances with its feudal relations, the Orbelians flourished, building or supporting a network of fine monasteries and caravanserais, too.

Wait, the ratings are good, we need to extend the soap opera for anoter season. But we need a twist in the plot, an external force that brings forth some challenges for our heros. It comes in the form of Mongols. Our hero, the sharp and multi-lingual Orbelian prince Smbat makes an arduous pilgrimage to Karakorum, armed with a splendid jewel and divine blessing, and persuades Möngke Khan, son of Genghis, the Mongol ruler, to make Syunik and its churches a tax-exempt fiefdom. It does help that Mangu’s mother is a Christian. Indeed, there is another soap opera in early stages of production and it talks about the Mongol kingdom, their expansion and conversion to Islam, with soecial appearances of strong and beautiful Mongol queens, but that is a story for another day.

It was here in the flat and vast Selim Pass were the strange ticking sound came back and I found the source of it. It was the dashboard temperature indicator that was oscillating with regular frequency between 90C and red area above 130C. If the temperature shown was correct the cooler of our car was close to explosion. My wife became quite concerned that should we explode close to the Azerbaijan border, Turkish border or any building of the ruling party or house of a relative of Mr. President such event would qualify as a terrorist act and we would be thrown in jail and die, or be investigated and die, or be tried for treason and die or shot on the spot whichever came first. Under such challenging circumstances I agreed that we should inform local authorities of our indicator problems or seek qualified help at the nearest gas (or as they say „benzin“) station. So as soon as we saw one we stopped and there we found 3 young guys and one older one smoking extensively between the pools of benzin on the station’s unpaved ground. From safer distance of thirty feet (10m) I tried to call to the older gentleman but before I could pull the window down all 3 youngsters were opening my door hoping to sharpen their Russian language skills. When they heard of our little problem they started moving different levers in the car but were not up to the task of finding the source of temperature indicator’s behavior. So they immediately got on their cell phones to call for help to their friends. Meanwhile the smoking elder guy finally got involved and asked me to lift the hood, alternatively to switch the engine on and off, still smoking profusely with one hand and putting his other bare hand on different parts of our Russian tank’s internal organs and piping and when he did not get barbecued he stated his judgment with full authority of the village elder:

„Temperatura ni bolšaya!“ (The temperature is OK!).

I could hear my wife’s loud sigh of relief.
Meanwhile encouraged by younger guys‘ phone calls the number of both experts and just interested parties increased and the number of assistants rose to 24. Then somebody suggested the problem might be electrical so they started feverishly disconnecting and reconnecting not only all wires I knew about but many more I did not have a clue this sophisticated product of famous Russian automobile industry could have. But when elder guy with a lit cigarette permanently attached to the corner of his mouth started checking the level of our fuel tank and in my peripheral vision I registered a policeman closing on our group, by now larger than what would be considered a peaceful protest against the government I thanked everyone in all available languages; Armenian, English and Russian (shnolurak alizyun, thanks and spasiba), we jumped into our car and sped away hoping that the thermal indicator troubles may be the least of our problem on the way to Lake Sevan.