Až si budete plánovat cestu do Jižní Ameriky, vemte v úvahu, že se v Bolívii na solných pláních Uyuni na úpatí sopky Tunupa otevře v únoru 2019 zcela mimořádný lodge. Kachi Lodge.
Minimálně z dálky vám bílé kopule nemůžou nepřipomenout vesmírné stanice. Aspoň si leccos vyzkoušíte, než bude třeba tuto zemi opustit. Kovové rovnostranné trojúhelníky uspořádané do polokoulí jsou samy o sobě esencí matematické elegance, v noci průhledné panely zajišťují nerušený pohled na nebeskou báň, která se v suchu solné pláně a výšce 3600 metrů nad mořem otevírá jako nikde jinde. Další kousek přípravy na cestu vesmírem. A stejně působí i použité technologie, celý tábor běží na solární energii.
Přes den se vám o zábavu postará neuvěřitelná krajina s několika významnými archeologickými místy poblíž, v noci budete mít k dispozici teleskop.
O gurmánské zážitky v táboře se postará tým ze slavné lapazské restaurace Gustu.
Maximální kapacita tábora je 12 dospělých osob (s dětmi se tu nepočítá), minimální doba pobytu 2 dny.
Six Senses, Bhútán: Jednotlivé vily rezortu najdete na pěti různých místech tak, abyste během pobytu poznali ze země co nejvíc
Dlouho se na to čekalo, ale konečně k tomu opravdu dojde. Několik let odkládané otevření pěti nových rezidencí společnosti Six Senses v Bhútánu je na spadnutí. Hlavním smyslem tohoto počinu je dát hostům příležitost poznat co nejvíc ze stále ještě poněkud pohádkové země – počítá se s tím, že hosté budou mezi jednotlivými místy cestovat. Vzdálená jsou od sebe tři až čtyři hodiny jízdy autem (což vzhledem ke stavu silnic a vysokohorskému prostředí není ani tak daleko, jak byste si mohli myslet), popřípadě na krátký dolet místní linkou.
Všechny rezidence slibují harmonické splynutí veškerých potřeb náročných cestovatelů s tradicemi místní architektury i velkolepostí okolní přírody.
Paro
Six Senses, Bhútán: Paro
Městečko, údolí a jediné mezinárodní letiště. Jinam se přiletět nedá. Největší lákadlo v okolí je bezpochyby Tygří hnízdo – klášter nalepený na skále v nadmořské výšce 3100 metrů, asi 900 metrů nad dnem údolí. Dnešní symbol Bhútánu kdysi vyrostl v místech, kam podle legendy v osmém století přiletěl Guru rinpočhe na hřbetě tygřice. Vaše cesta tam ovšem tak snadná (ani divoká) nebude.
Thimphu
Six Senses, Bhútán: Thimphu
Hlavní město, či spíše městečko celé země. Příležitost nakoupit šperky, dřevořezby, ručně tkané látky… Nachází se tu také veřejnosti přístupný Institut tradiční tibetské medicíny, takže jestli vás tyhle věci zajímají, tady budete přímo u zdroje. V údolí nad městem žije bhútánské národní zvíře takin, dnes už velmi vzácný tvor, kterého podle místní pověsti stvořil jeden láma z kostí zvířat, která měl k obědu.
Punakha
Six Senses, Bhútán: Punakha
V údolí se slévají dvě nejmohutnější bhútánské řeky, na jejichž soutoku leží pevnost ze sedmnáctého století, která dnes slouží jako zimní sídlo nejvyššího opata. Kdysi tu bývalo i hlavní město, dnes jsou pro celou oblast typická hlavně rýžová pole. Jedna z nejkrásnějších vycházek vás tu zavede k čhörtenu Khamsum Yuelley Namgel, který byl postaven, aby udržoval soulad v neustále se měnícím světě.
Gangtey
Six Senses, Bhútán: Gangtey
Široce rozevřené, nezalesněné údolí je v Bhútánu vzácnost. Klikatí se tu dvě řeky, z nichž jedna podle legendy představuje hada a druhá kance. Had s kancem se prý kdysi vsadili, kdo bude rychlejší. Vyhraje-li had, bude se v údolí pěstovat rýže; jestli ale vyhraje kanec, nikdy se tu rýže pěstovat nebude. Kdo vyhrál poznáte podle toho, že tu po rýži není ani památky. Zato jsou tu vzácní, elegantní jeřábi černokrcí, kteří se dají pozorovat dalekohledy ze strategicky umístěného informačního centra.
Bumthang
Six Senses, Bhútán: Bumthang
Nejduchovnější místo s největším počtem mnichů, mnišek a tísiciletých klášterů. Tady každý popis selhává, to se musí zažít.
Oblast Wulingyuan láká ke svým branám davy turistů. Hory, které inspirovaly Jamese Camerona, zaznamenaly po natočení filmu Avatar obrovský rozvoj cestovního ruchu. Ve velkém se začaly stavět lanovky a výtahy vedoucí na samé vrcholky pískovcových hor. Čínským turistům není líto prostát v tlačenici několik desítek minut. To ale nechává cesty vzhůru relativně volné.
Schody vedoucí na vrcholky několika desítek metrových pilířů jsou jedním z mála míst, kde v Číně není hlava na hlavě, a to za trochu námahy stojí. Po dobré čtvrthodince nad tím ale sama vážně pochybuji. Chůze po rozviklaných kamenných schodech není příliš snadná. Mech prorůstající z puklin udržuje povrch permanentně mokrý a kluzký. Lesy pokrývající strmé svahy zvlhčují klima natolik, že s přicházejícím úsvitem zůstávají hluboké kaňony stále zahalené v mlhových oblacích. Vysoká vlhkost ve vzduchu setrvává celý den, jakoby nestačilo, že se při každém kroku objevují na čele nové krůpěje potu a stékají mi po tváři. Netrvá dlouho a tričko nasakuje všechnu vlhkost.
Z čista jasna se lesním porostem začne rozléhat zvláštní melodie připomínající rozladěné rádio, jehož baterky pomalu vypovídají službu. Rámus stále sílí a nabývá stejné intenzity, jako hlášení z vesnického amplionu. Po několika minutách se na cestě objevuje chlapík. Svižně si to mašíruje ze schodů dolů. Oděn do nejlepšího sportovního oblečení a na krku kapesní rádio. Do šumu rádia kvílí tesknou melodii, kterou patrně rozpoznává jen on. Zasněně mě míjí a ztrácí se z dohledu. Příšerný rámus je ale slyšet ještě dlouho po tom, co po jeho původci není už ani památky. Nestačím se divit. Chvíli na to prochází kolem rodinka místních, které naopak přivádím v údiv já. Zřejmě nechápou, proč někdo dobrovolně propotí tričko, když se na vrchol dá dostat pohodlně a bez dřiny. Odlišnost našich kultur si v Číně všímám každý den.
Na to, že se na každém rohu asiaté sami fotí a nejprodávanějším zbožím je držák na telefon k pořízení selfie, jsem si už zvykla. Nad dalším výjevem jsem ale už jen mlčky kroutila hlavou. Právě v okamžik, kdy okolní scenérie začínala být stále zajímavější, vyřítil se proti mně další nadšenec moderní techniky. V napnutých pažích držel tablet a za pochodu s nejvyšším zájmem pozoroval dění na monitoru. Patrně hledal ten nejlepší záběr a ani si neuvědomil, že kdyby jen trochu odvrátil pohled od obrazovky, viděl by skutečnou krásu.
Přes všechny paradoxy a dřinu se na samém vrcholu naskýtá nezapomenutelný výhled. Kam až oko dohlédne, je zem posetá kamennými pilíři vyrůstající z husté džungle do výšky přesahující 200 metrů. Odhadem jich je na 3000 a už od prvohor pokrývají krasovou oblast Wulingyuan o celkové rozloze 690 km². Říčky zde hledají cestu v hlubokých kaňonech, lesy porůstají i nejméně dostupné svahy holých svahů a oblaka každé ráno zahalují krajinu do mlhavého polštáře, ze kterého vyčnívají jen ty nejvyšší vrcholky. Členitý reliéf byl inspirací mnohým umělcům, kteří ho od nepaměti zobrazují v romantických malbách.
Památná hora mauricijské historie Le Morne Brabant, kde kdysi nebozí domorodci hledali útočiště před otrokáři, patří mezi to nejhezčí, co ostrov v Indickém oceánu nabízí. Leží na oblíbeném jihozápadním výběžku Mauriciu, v místě, kde je koncentrace slušných hotelů, takže jste-li tam, rozhodně neváhejte aspoň jednou opustit jejich pohodlí a trochu se potrápit.
Přes 500 metrů vysoká, od pohledu monumentální hora patří od roku 2008 na seznam UNESCO, nečiní ji to ale nepřístupnou, právě naopak. Je tu oficiální stezka, donedávna vybavená ve finální skalnaté fázi i lezeckými lany. Jenže ty nevydržely vlivy počasí a lidí, takže až na jednu kratičkou výjimku nedávno zmizely. Od loňského prosince je proto doporučeno až nahoru nelézt bez průvodce a dostatečných zkušeností, přístup je tu zatarasen, není ale zakázáno to nerespektovat, konáte tak na vlastní nebezpečí.
Doporučuji vyrazit k hoře brzy ráno, abyste u jejího úpatí byli mezi 6. a 7. hodinou, pak začíná jednak pálit slunce, jednak se objevovat příliš mnoho výletníků. Od nejbližších hotelů je to zhruba půl hodiny. Následný výšlap až na jediný přístupný vrchol, na němž se tyčí kovový kříž, mi zabral něco přes hodinu. Poslední fáze, zhruba 100-150 výškových metrů, je bez pomocných lan a zvlášť za vlhka, které jsem tam zažil, poměrně náročná. Uklouznutí by tu mohlo být fatální. Absolvoval jsem ji s Číňanem, kterého jsem tu potkal a který se nejdřív stejně jako já ostýchal překročit zátarasy. Přemluvili jsme se, osaměle bychom si možná až nahoru nakonec netroufli. Vrchol s křížem (nikoli nejvyšší ale jediný přístupný bez profesionální horolezecké výbavy) je parádní, výhled na ostrov a oceán s prstencem korálového útesu je tu překrásný.
(fotka Mirka Motejlka v žlutém tričku je z jiného roku, taky tam kdysi vyšlápl)
Dear, a picture is worth of one thousands words. Many things happened on this hot day between the Todra Gorge and the Berber Camp in the sand dunes where we are spending one night in the tent and without running water in a company of a few Dutch families with small children (!). If I ever told you that one of my dreams was joining a caravan from Zagora to Timbouctu for 52 days then let me make one official correction. After 92 minutes of camel riding I changed my mind and if I want to get that feat across Sahara it will be with 4WD and full blasting A/C. One shadow selfie of us and mom during the drinking break for the sunset. Instead of another sunset here are the first morning sun rays touching the dune tops above the camps. Good morning!
If you visit Morocco, do come in April. The road from Volubilis to Chefchaouen goes straight north through pleasant, surprisingly green landscape with rivers, blooming fields, orchards and pine forests under the sunny blue sky. But even the colorful tapestry of red poppies and yellow marigolds does not prepare you for Chefchaouen, a blue city squeezed between two mountains. Morocco is a country of vibrant colors. After pinkish Marrakesh, the green oasis below the slopes of the dry High Atlas, and orange dunes of Sahara, you are still surprised when you arrive in Chefchaouen. If we saw many Riads on the way here empty or half empty the hoteliers in Chefchaouen do not have a problem with vacancies. Local or foreign tourists come here in droves for The city looking like this image hanging on the wall in Riad’s lobby. The city is built on the steep slopes with a „waterfall“ (mind you the Moroccan understanding of this word is NOT what you visualize as Niagara or Victoria Falls!) with narrow alleys barely fitting a donkey saddled with two boxes of Coke, tourist negotiating stairs and wondering if they ever find the way through this maze back to their cozy riad. When you arrive here you are overwhelmed by blue-ishness of this place. I wonder if young Picasso was here and this experience actually triggered the beginning of his Blue Period. And is the blue paint here a Moroccan answer to whiteness to Pueblos Blancos of Andalusia, just a short distance from here?
Anyway, the influence of African Art on Western artists is well documented. If Picasso was ever here I can imagine he must have been blue on his return and he did not recover until he went with his friend Braque to the exhibition of African masks in Paris and started cubism. Klee came to Tunisia and his work was never the same. I can easily see how that happens as I am absolutely stricken by the abstract Berber rug motives drawn from the Saharan landscape.
But I do not want you to think my impressions of Chefchaouen were so much „Rapsody in Blue“-like as my last act before coming to this blue city was a pleasant lunch of shishkebab I ate with a great tomato salad in a small sidewalk eatery in Meknes. Think of the brutal attacks by Arab Moslem invaders to imagine what happened in my internal piping as bacteria progressed speedily down through my body and established an independent caliphate. Instead of discovering the next blue alley of this town it was rather a search mission for the nearest public rest room. When you do find it, act fast identifying what features describe it best. Is it of European or rather Turkish origin? When you figure that out you can the negotiate the proper hygienic tools needed to complete your mission fast, as time is of essence, because bacterial raiders do not take a break on their way down.
Well, this was supposed to be our first day off. A leisurely day filled with strolls interrupted by Moroccan culinary delicacies both sweet and spiced. Instead it was short jaunts interspersed with rest in our cozy blue nest and nutritious intake limited to black tea, water and a variety of western chemical remedies. Instead of getting some restorative sleep, after a feverishly hectic night l finally fell a sleep at four in the morning just to be violently woken up by a muezzin’s call for the first morning prayer. What I missed on our arrival was a location of the nearest mosque with its top barely twenty feet from our top floor room.
The power of his: „Aaalla-a-a-h Akbar!“ almost knocked me off my bed and my first thoughts were that I spent the night with the Almighty in my bed rather than with my wife.
During the day I was part time resting in bed or limping around our riad taking pictures here or there. I envied the local cats, who were generously fed by the locals, as I dropped any idea of eating from my regular schedule.
Only by the evening I was able to join my lovely companion for her dinner on the terrace of Bab Sour Restaurant to see what delicacies are available to her and the local family with twin girls as their French conversation was nicely flowing across the table. Meanwhile my attention stayed pretty much where it was whole day, sipping occasionally from my bottle of mineral water. But the view from the terrace was spectacular!
Přestože se nový rok v čínském kalendáři už dávno přehoupl, oslavy neutichají. Miliony Číňanů po celém světě stále oslavují. Téměř v každém městě jihovýchodní Asie, ale samozřejmě nejen tam, je početná čínská komunita a ani Kuala Lumpur není výjimkou. Číňané byli od pradávna zdatní obchodníci, a tak když se blíží vítání nového roku, obchody se na několik dní zavřou a chod celého města se na čas skoro zastaví. Slavit musí chtě nechtě i příslušníci jiných menšin, a to že o národnostní pestrost hlavního města Malajsie není nouze, se nedá pochybovat. V jedné čtvrti najdete vše, od prvků hinduismu, buddhismu, až po islám samozřejmě.
Přestože nový rok nastal 8. února, oslavy stále přetrvávají a skončí až za šestnáct dní. Nástup každého roku je charakterizován jedním ze dvanácti znamení, které charakterově ovlivní děti narozené v daném roce, stejně jako znamení zvěrokruhu. Právě nastává rok opice, přesněji řečeno ohnivé opice, protože do hry vstupuje vždy i jeden ze čtyř elementů. Lidé narozeni ve znamení opice jsou označováni za přátelské, pozorné, ale i trochu arogantní.
Už od brzkého rána se ulicemi line rytmické bubnování, které je předzvěstí večerního lvího tance. Trénovat se přece musí. Samozřejmě až po muezínově písni, která svolává muslimy k pravidelné rannímotlitbě. Respekt a tolerance ostatních náboženství jsou zde mezi prvními v žebříčku hodnot. Kolem osmé už je naštěstí dobubnováno, a to už jsou i ti nejtvrdší spáči na nohou. Jakoby snad ani později trénovat nešlo! V Asii si ale na dlouhý spánek nepotrpí. Už od brzkých hodin je na ulicích rušno. V indické restauraci poblíž hlavního tržiště je dávno navařeno na dnešní den. Popíjím kávu se sladkým kondenzovaným mlékem a pozoruji okolní cvrkot. Indičtí naháněči pokřikují na kolemjdoucí, ve snaze získat nové strávníky, zatímco uvnitř restaurace obsluhují dvě Malajky. Chody jsou každý den stejné – rýže, smažená zelenina, omáčky s masem a samozřejmě sambal – typická malajská čili omáčka. Spíše než klasické indické menu se nabídka blíží asijské fúzi.
Venku na ulici už je pořádně rušno. Davem se prodírají Indky oděné do pestrobarevného sárí, kdežto čínská část obyvatelstva volí spíše rudý stejnokroj. To proto, že červená barva přináší štěstí. Podle pověry se nový rok začal slavit po zdolání mořské nestvůry, která měla zničit svět. Netvor ale nesnesl pohled na červenou barvu, oheň a hluk. Z této legendy vzešly zvyky doprovázející příchod nového roku – červené lampiony, které zdobí ulice a chrámy, ohňostroje a hlasité průvody. A právě červený oděv je ten nejvhodnější na první den nového roku a hlavně na návštěvu chrámu, kde je v tento den opravdu rušno.
Nový rok provází spousta tradic, stejně jako naše Vánoce. Především se neuklízí, prý kolik smítek na novoroční podlaze, tolik i peněz do dalšího roku. Finanční stránku si pojišťují i pálením fiktivních peněz. Zdejší pověry se i zdá se vyplní, protože právě čínské menšiny patří v zahraničí mezi bohatší vrstvy. K tradicím patří i obdarování dětí. S nástupem nového roku dostanou od rodičů jak jinak než peníze. Naše tradice dávání dárků je sice trochu poetičtější, ale hold jiný kraj, jiný mrav.
Jeskyně v Niahu na východě Sarawaku jsou obrovským systémem chodeb a podzemních tunelů vzniklých v dobách, kdy ještě valnou část ostrova Borneo pokrývalo moře. S poklesem hladiny světového oceánu se pak začala objevovat podzemní bludiště, která později sloužila lidem jako příbytek, k získávání obživy, nebo je využívaly k pohřebním rituálům. Ze speleologického hlediska patří Borneo k pokladům a spousta jeskynních komplexů teprve čeká na detailnější průzkum. Ty v Niahu patří ale doposud k velice významným nalezištím, které pomáhají rozluštit hádanku naší minulosti.
Tropická jeskynní formace v oblasti, která neprošla dobou ledovou, se pyšní nebývale vysokou druhovou bohatostí. Vegetace na vápencovém podkladu se zcela odlišuje od jiných typů pralesa. V okolí jeskyní lze velice snadno pozorovat dravé ptáky specializované na lov netopýrů a pod převisy skal často hnízdí i ti opeřenci, kteří za normálních okolností k jeskyním vůbec neinklinují. Zajímavou taktiku si vyvinuly některé druhy vlaštovek, které za pomocí slinných žláz vytváří klihovitý sekret. Ten na vzduchu usychá a slouží jako tmel při stavbě hnízd, a proto se mu přezdívá hnízdní cement. Tato strategie se stala třem zde hnízdícím druhům téměř osudnou, když se přišlo na fakt, že jsou vlaštovčí hnízda poživatelná a mají dobré využití v kosmetice. Niah se rázem proměnil v centrum pro sběr vlaštovčích hnízd.
Sběrači permanentně osídlili některé jeskyně a za pomoci bambusových tyčí šplhali v naprosté temnotě, kterou narušovalo jen slabé světlo hořící svíčky, i několik desítek metrů vzhůru k jeskynním stropům, aby posbírali tolik ceněná hnízda. Vlaštovky málem rozkvět obchodu odsoudil k záhubě. V 90. letech se ale stali zákonem chránění a jejich sběr se smí provádět až po odchování mladých. Starší hnízda se ale na trhu netěší takové poptávce, jako čerstvá.
Sběr hnízd, ale i guána pokrývajícího dno jeskyní náleží od pradávna nejstarším obyvatelům lesů východního Sarawaku – etniku Punan. I přes nátlak čínských obchodníků a Malajců příchozích z nedaleké Bruneje si udrželi monopol při obchodu s těmito dvěma komoditami. Často obývali vchody do jeskyní netušíc, co se ukrývá v temnotě za jejich zády. Až v roce 1958 byly objeveny malby na stěnách v jedné z jeskynní. Stěny zdobily kresby červeným hematitem vyobrazující lodě a ornamenty připomínající mušle. V blízkosti maleb se nacházely i lidské ostatky, pozůstatky dřevěných schránek, keramika a rituální předměty, jako například kostěné předměty, dřevěné sošky, či mušle.
Nálezy se datují z období 4 až 20 tisíc let před naším letopočtem a patří mezi nejvýznamnější naleziště vývojové větve člověka. A další a další objevy stále přicházejí, jak archeologické práce postupují. Zdá se, že v dávných dobách byly právě jeskyně místem posledního odpočinku našich předků. Ostatně se o tom můžeme přesvědčit i na jiných lokalit v Indonésii, Vietnamu, nebo Číně odkud máme podobné záznamy. Žádné z jiných nalezišť ale nedosahuje takového významu a velikosti jako to v Niahu.
Do not tell me that you do not like chocolate! You may not like coffee or tea but chocolate? Everybody loves it and our struggle for weight control usually goes down the drain when we see chocolate within our reach. But how does it grow? Tea and coffee growing is much better known but chocolate is kind of a mystery. Once I bought a coconut-like cocoa in the market in rural Guatemala but so far it eluded me to see it growing and finally this trip to saved me another one to Côte d’Ivoire, the world number one producer! Left, you can see, it does not have to be dug out from the ground. It grows on the branches of the cacao tree. In the rows hanging below the tree branches. What a beauty to look at them.
Cocoa is not the only unusual food or spice to be found alongside of the mountain roads of Toraja Land. After all we are on Sulawesi, a neighbor of Moluccas, the Spice Islands! On the tree just next to the one with hanging chocolate there is another attraction:
What this can be? Everybody has it in his/her kitchen and even if used rarely the smell can be recognized by all. We saw it for the first time on our honeymoon, well before the age of digital photography, on an island famous for it. Off the coast of Tanzania, its name even sounds and smells like it. Zanzibar Island and the spice is CLOVE. Here rather unceremoniously being dried next to road and clove frequently covered by the fumes of the passing vehicles. To strengthening its perfume magic?
Když roky jezdíte na jachtu do Chorvatska, je to jako jezdit na chalupu. Je to blízké, známé, vlastně docela fajn, ale už vás nic moc nepřekvapí. Máte oblíbená místa, ostrovy či restaurace; k novým objevům takové výlety zrovna nevedou. A podobně jezdit každé dva roky na bienále do Benátek se časem stává rutinou – minimálně pokud jde o zážitky z města, které se prakticky nemění. Nápad spojit oboje díky přeplavbě se tak od začátku jevil jako dobrý.
Zadar
Na lodi
Doprovod
Doprovod
Noční odjezd z Puly
Noční odjezd z Puly
Navigace
Původní idea přijet do Benátek na lodi přitom byla stará jako stejná scéna z filmu Casino Royal, tedy skoro 10 let. Nicméně teprve letos v červenci, kdy jsme na bienále opět vyrazili, jsme se při pohledu na malebný přístav na ostrově San Giorgio přímo naproti náměstí Sv. Marka opravdu rozhodli. Vyrazili jsme lodí ze Zadaru v posledním říjnovém týdnu.
Příjezd do mariny – ano, přímo do té na San Giorgiu – byl opravdu krásný. Fotky z celé cesty i z Benátek jsou taky hezké. Celý ten plán musí každému suchozemci připadat nesmírně romantický. Na Facebooku nebo Instagramu to vypadá super. Realita přeplaveb je bohužel o něco krušnější.
Příjezd do Benátek
Příjezd do Benátek
Příjezd do Benátek
Příjezd do Benátek
Příjezd do Benátek
Marina San Giorgio
Naše molo v marině
V marině v noci
Především většině posádky bylo po většinu cesty dost zle. Sama bych svoje pocity popsala, jako že mi celý týden nebylo úplně dobře (včetně dvou dnů v Benátkách). S pár většími krizemi. Nicméně protože jsem se nominovala do kuchyně, stejně jsem celou dobu musela normálně fungovat a i ve vlnách vařit nebo aspoň připravovat studené svačiny. (Hlad nebo spíš prázdný žaludek nevolnost zhoršuje). Taky asi kdybych si dost často na palubě nečetla nebo trávila víc času venku, mohlo to být lepší. Na druhou stranu když jedete dva dny v kuse – ať na plachty nebo na motor – velká zábava to vlastně není, takže čtečka mi byla velkou záchranou. Když navíc máte smůlu, že moc nefouká, ale zato jsou fakt velké vlny, je sledování navigace s neustále oddalovanou dobou dojezdu poněkud skličující. V noci pak kromě nepřízně počasí a absence spánku řešíte okolo jedoucí velké lodě a hlavně čas – fakt neubíhá. A vlny. A zimu. A vlny.
Posádku tvořilo 7 chlapů (včetně mého muže) a já. Zatímco kluci se střídali v nepřetržitých hlídkách u kormidla, já jsem měla na starosti jídlo. To nebyla žádná diskriminace, takto jsem to předem sama navrhla, protože moje hrůza z toho, co by mohli vařit jiní, je větší, než hrůza z toho, jak zvládnu s omezeným vybavením vařit pro 8 lidí já. (Navíc to nebylo poprvé). Takové složení posádky ovšem znamená, že loď je čistá maximálně den. Ano, JEDEN DEN. A celý výlet trval cca týden (dva a půl dne včetně nocí ze Zadaru do Benátek, s krátkou zastávkou v Pule, pak dva dny v Benátkách, cesta zpět do Zadaru opět dva dny). Nic pro slabší povahy. Pokud se ale smíříte s tím, že pobyt na plachetnici je jen trochu elegantnější variantou kempování, jedná se o krásný zážitek. Jsme rádi, že jsme to podnikli, a jsme neméně rádi, že to máme za sebou. Na jaře zase pojedeme na chalupu na Kornati. Protože tam si můžeme kdykoli zastavit, kde se nám zlíbí.
Pohled z mariny
Pohled z kampanily
Pohled z kampanily
Rybí trh Rialto
Bienale – japonský pavilon
Galerie Punta della Dogana
Extra tipy na Benátky:
Benátky jsou samozřejmě tak profláklé, že je těžké dávat nějaké tipy, nicméně nějaké bych přece jen měla.
Výhled
Pokud chcete vidět Benátky z výšky, prakticky stejný výhled jako kampanila San Marco, kde jsou ovšem nekonečné fronty turistů, nabízí kampanila San Giorgio Maggiore na stejnojmenném ostrově s marinou. Vaporettem (vodním autobusem) se sem dostanete ze San Marca za 5 minut.
Restaurace
Pozor na turistické pasti – pro Benátky jsou typické cicheti, tzv. benátské tapas, a mořské plody, zjednodušeně vše, co se dá najít/ulovit v laguně (včetně divokých kachen, ze kterých tu dělají výborné ragú). Naopak jakmile jsou v nabídce spaghetti bolognese nebo lasagne, nejedná se o benátskou kuchyni. Skvělé cicheti nebo chobotnici ve čtvrti San Marco si dáte například v baru Cavatappi, poměrně obyčejném bistru s vynikající obsluhou. Příjemné procházky v umělecké čtvrti Dorsoduro zase můžete zakončit obědem či večeří v dražší Enoteca Ai Artisti, kde kromě skvělých těstovin a masa mají i velký výběr vína. Vždy si však dávejte pozor, aby vás hlad nezaskočil v době siesty (cca 15-18.30), kdy mají otevřeno pouze fast foody a turistické podniky.
Bienále současného umění se, jak název napovídá, koná každé dva roky, střídá se však s architektonickým bienále. Pokud je plánujete navštívit, počítejte minimálně s celým dnem, lépe však dvěma. I bez těchto monstr akcí se v Benátkách nudit nebudete, kdykoli například můžete navštívit např. výběr Francoise Pinaulta v Punta della Dogana nebo sbírku Peggy Guggenheim – oboje může být příjemným zpestřením hezkého víkendu.
