Až si budete plánovat cestu do Jižní Ameriky, vemte v úvahu, že se v Bolívii na solných pláních Uyuni na úpatí sopky Tunupa otevře v únoru 2019 zcela mimořádný lodge. Kachi Lodge.
Minimálně z dálky vám bílé kopule nemůžou nepřipomenout vesmírné stanice. Aspoň si leccos vyzkoušíte, než bude třeba tuto zemi opustit. Kovové rovnostranné trojúhelníky uspořádané do polokoulí jsou samy o sobě esencí matematické elegance, v noci průhledné panely zajišťují nerušený pohled na nebeskou báň, která se v suchu solné pláně a výšce 3600 metrů nad mořem otevírá jako nikde jinde. Další kousek přípravy na cestu vesmírem. A stejně působí i použité technologie, celý tábor běží na solární energii.
Přes den se vám o zábavu postará neuvěřitelná krajina s několika významnými archeologickými místy poblíž, v noci budete mít k dispozici teleskop.
O gurmánské zážitky v táboře se postará tým ze slavné lapazské restaurace Gustu.
Maximální kapacita tábora je 12 dospělých osob (s dětmi se tu nepočítá), minimální doba pobytu 2 dny.
Six Senses, Bhútán: Jednotlivé vily rezortu najdete na pěti různých místech tak, abyste během pobytu poznali ze země co nejvíc
Dlouho se na to čekalo, ale konečně k tomu opravdu dojde. Několik let odkládané otevření pěti nových rezidencí společnosti Six Senses v Bhútánu je na spadnutí. Hlavním smyslem tohoto počinu je dát hostům příležitost poznat co nejvíc ze stále ještě poněkud pohádkové země – počítá se s tím, že hosté budou mezi jednotlivými místy cestovat. Vzdálená jsou od sebe tři až čtyři hodiny jízdy autem (což vzhledem ke stavu silnic a vysokohorskému prostředí není ani tak daleko, jak byste si mohli myslet), popřípadě na krátký dolet místní linkou.
Všechny rezidence slibují harmonické splynutí veškerých potřeb náročných cestovatelů s tradicemi místní architektury i velkolepostí okolní přírody.
Paro
Six Senses, Bhútán: Paro
Městečko, údolí a jediné mezinárodní letiště. Jinam se přiletět nedá. Největší lákadlo v okolí je bezpochyby Tygří hnízdo – klášter nalepený na skále v nadmořské výšce 3100 metrů, asi 900 metrů nad dnem údolí. Dnešní symbol Bhútánu kdysi vyrostl v místech, kam podle legendy v osmém století přiletěl Guru rinpočhe na hřbetě tygřice. Vaše cesta tam ovšem tak snadná (ani divoká) nebude.
Thimphu
Six Senses, Bhútán: Thimphu
Hlavní město, či spíše městečko celé země. Příležitost nakoupit šperky, dřevořezby, ručně tkané látky… Nachází se tu také veřejnosti přístupný Institut tradiční tibetské medicíny, takže jestli vás tyhle věci zajímají, tady budete přímo u zdroje. V údolí nad městem žije bhútánské národní zvíře takin, dnes už velmi vzácný tvor, kterého podle místní pověsti stvořil jeden láma z kostí zvířat, která měl k obědu.
Punakha
Six Senses, Bhútán: Punakha
V údolí se slévají dvě nejmohutnější bhútánské řeky, na jejichž soutoku leží pevnost ze sedmnáctého století, která dnes slouží jako zimní sídlo nejvyššího opata. Kdysi tu bývalo i hlavní město, dnes jsou pro celou oblast typická hlavně rýžová pole. Jedna z nejkrásnějších vycházek vás tu zavede k čhörtenu Khamsum Yuelley Namgel, který byl postaven, aby udržoval soulad v neustále se měnícím světě.
Gangtey
Six Senses, Bhútán: Gangtey
Široce rozevřené, nezalesněné údolí je v Bhútánu vzácnost. Klikatí se tu dvě řeky, z nichž jedna podle legendy představuje hada a druhá kance. Had s kancem se prý kdysi vsadili, kdo bude rychlejší. Vyhraje-li had, bude se v údolí pěstovat rýže; jestli ale vyhraje kanec, nikdy se tu rýže pěstovat nebude. Kdo vyhrál poznáte podle toho, že tu po rýži není ani památky. Zato jsou tu vzácní, elegantní jeřábi černokrcí, kteří se dají pozorovat dalekohledy ze strategicky umístěného informačního centra.
Bumthang
Six Senses, Bhútán: Bumthang
Nejduchovnější místo s největším počtem mnichů, mnišek a tísiciletých klášterů. Tady každý popis selhává, to se musí zažít.
Oblast Wulingyuan láká ke svým branám davy turistů. Hory, které inspirovaly Jamese Camerona, zaznamenaly po natočení filmu Avatar obrovský rozvoj cestovního ruchu. Ve velkém se začaly stavět lanovky a výtahy vedoucí na samé vrcholky pískovcových hor. Čínským turistům není líto prostát v tlačenici několik desítek minut. To ale nechává cesty vzhůru relativně volné.
Schody vedoucí na vrcholky několika desítek metrových pilířů jsou jedním z mála míst, kde v Číně není hlava na hlavě, a to za trochu námahy stojí. Po dobré čtvrthodince nad tím ale sama vážně pochybuji. Chůze po rozviklaných kamenných schodech není příliš snadná. Mech prorůstající z puklin udržuje povrch permanentně mokrý a kluzký. Lesy pokrývající strmé svahy zvlhčují klima natolik, že s přicházejícím úsvitem zůstávají hluboké kaňony stále zahalené v mlhových oblacích. Vysoká vlhkost ve vzduchu setrvává celý den, jakoby nestačilo, že se při každém kroku objevují na čele nové krůpěje potu a stékají mi po tváři. Netrvá dlouho a tričko nasakuje všechnu vlhkost.
Z čista jasna se lesním porostem začne rozléhat zvláštní melodie připomínající rozladěné rádio, jehož baterky pomalu vypovídají službu. Rámus stále sílí a nabývá stejné intenzity, jako hlášení z vesnického amplionu. Po několika minutách se na cestě objevuje chlapík. Svižně si to mašíruje ze schodů dolů. Oděn do nejlepšího sportovního oblečení a na krku kapesní rádio. Do šumu rádia kvílí tesknou melodii, kterou patrně rozpoznává jen on. Zasněně mě míjí a ztrácí se z dohledu. Příšerný rámus je ale slyšet ještě dlouho po tom, co po jeho původci není už ani památky. Nestačím se divit. Chvíli na to prochází kolem rodinka místních, které naopak přivádím v údiv já. Zřejmě nechápou, proč někdo dobrovolně propotí tričko, když se na vrchol dá dostat pohodlně a bez dřiny. Odlišnost našich kultur si v Číně všímám každý den.
Na to, že se na každém rohu asiaté sami fotí a nejprodávanějším zbožím je držák na telefon k pořízení selfie, jsem si už zvykla. Nad dalším výjevem jsem ale už jen mlčky kroutila hlavou. Právě v okamžik, kdy okolní scenérie začínala být stále zajímavější, vyřítil se proti mně další nadšenec moderní techniky. V napnutých pažích držel tablet a za pochodu s nejvyšším zájmem pozoroval dění na monitoru. Patrně hledal ten nejlepší záběr a ani si neuvědomil, že kdyby jen trochu odvrátil pohled od obrazovky, viděl by skutečnou krásu.
Přes všechny paradoxy a dřinu se na samém vrcholu naskýtá nezapomenutelný výhled. Kam až oko dohlédne, je zem posetá kamennými pilíři vyrůstající z husté džungle do výšky přesahující 200 metrů. Odhadem jich je na 3000 a už od prvohor pokrývají krasovou oblast Wulingyuan o celkové rozloze 690 km². Říčky zde hledají cestu v hlubokých kaňonech, lesy porůstají i nejméně dostupné svahy holých svahů a oblaka každé ráno zahalují krajinu do mlhavého polštáře, ze kterého vyčnívají jen ty nejvyšší vrcholky. Členitý reliéf byl inspirací mnohým umělcům, kteří ho od nepaměti zobrazují v romantických malbách.
Do Montreaux, malého města na severovýchodním cípu Ženevského jezera se vyplatí jet z různých důvodů. Za starosvětským luxusem téhle švýcarské riviéry, za odkazem Charlieho Chaplina nebo Freddieho Mercuryho, kteří si to tu kdysi zamilovali, nebo za slavným jazzovým festivalem, který se tu koná vždy na začátku léta. My jsme se přijeli mimo jiné dobře najíst. Do Le Pont de Brent.
Kopce nad Ženevským jezerem tu jsou docela příkré. Na úpatí jednoho z nich, Mont Pèlerin, pod nímž před sedmdesáti lety Friedrich August von Hayek, Milton Friedman, Karl Popper nebo Otto von Habsburg založili slavnou Montepelerinskou společnost, stojí pětihvězdičkový spa hotel Le Mirador. Někdejší Kempinski se může pochlubit opravdu skvostnými výhledy, z nichž těží nejen pokoje, ale i restaurace s velkorysou terasou. Vzali jsme ho jako základnu pro třídenní pobyt v oblasti a nelitovali jsme, přestože během návštěvy probíhala v jednom z pater rekonstrukce konferenčních místností. Hostů se ale nijak zvlášť nedotkla. Příjemné je, že vám tu k ubytování dají permanentku na místní hromadnou dopravu, zahrnující i kolejovou lanovku, pravidelně od časného rána do půlnoci pendlující mezi kopcem a jezerem.
Možností k výletům je tu spousta, určitě je nutná návštěva nedalekých Lausanne i Montreux, hotel je zhruba v polovině cesty mezi nimi. Samotná oblast Mont Pèlerin je ideální rekreační místo vhodné pro kolo, pěší túry i běh. Týden by tu byl ideální, i tak jsme ale stihli leccos. A především návštěvu dvoumichelinské Le Pont de Brent, malé venkovské restaurace ve vesničce Brent nad Montreux. Úřaduje to zřejmě nejlepší současný švýcarský chef, jedenačtyřicetiletý Stéphane Décotterd. Ctí lokální kuchyni, tedy víceméně francouzskou, ale nebojí se jí porůznu ohýbat. Kombinace, které nabízí v osmichodovém menu, jsou pestré, ale chuťově nenáročné, nemusíte se bát těžko uchopitelných experimentů. Pochutnáte si na závitcích s krabím masem, na humrovi, králíkovi, deserty s rebarborou, jahodami, čekejte chřest, fenykl, kombinaci místních sýrů. Vřele doporučujeme. Menu jsme podpořili lahví Chateau Margaux z roku 1996, ale vinný lístek by mohl být vzhledem k těsné blízkosti Francie poněkud nápaditější.
Památná hora mauricijské historie Le Morne Brabant, kde kdysi nebozí domorodci hledali útočiště před otrokáři, patří mezi to nejhezčí, co ostrov v Indickém oceánu nabízí. Leží na oblíbeném jihozápadním výběžku Mauriciu, v místě, kde je koncentrace slušných hotelů, takže jste-li tam, rozhodně neváhejte aspoň jednou opustit jejich pohodlí a trochu se potrápit.
Přes 500 metrů vysoká, od pohledu monumentální hora patří od roku 2008 na seznam UNESCO, nečiní ji to ale nepřístupnou, právě naopak. Je tu oficiální stezka, donedávna vybavená ve finální skalnaté fázi i lezeckými lany. Jenže ty nevydržely vlivy počasí a lidí, takže až na jednu kratičkou výjimku nedávno zmizely. Od loňského prosince je proto doporučeno až nahoru nelézt bez průvodce a dostatečných zkušeností, přístup je tu zatarasen, není ale zakázáno to nerespektovat, konáte tak na vlastní nebezpečí.
Doporučuji vyrazit k hoře brzy ráno, abyste u jejího úpatí byli mezi 6. a 7. hodinou, pak začíná jednak pálit slunce, jednak se objevovat příliš mnoho výletníků. Od nejbližších hotelů je to zhruba půl hodiny. Následný výšlap až na jediný přístupný vrchol, na němž se tyčí kovový kříž, mi zabral něco přes hodinu. Poslední fáze, zhruba 100-150 výškových metrů, je bez pomocných lan a zvlášť za vlhka, které jsem tam zažil, poměrně náročná. Uklouznutí by tu mohlo být fatální. Absolvoval jsem ji s Číňanem, kterého jsem tu potkal a který se nejdřív stejně jako já ostýchal překročit zátarasy. Přemluvili jsme se, osaměle bychom si možná až nahoru nakonec netroufli. Vrchol s křížem (nikoli nejvyšší ale jediný přístupný bez profesionální horolezecké výbavy) je parádní, výhled na ostrov a oceán s prstencem korálového útesu je tu překrásný.
(fotka Mirka Motejlka v žlutém tričku je z jiného roku, taky tam kdysi vyšlápl)
In some villages we could see another piece of history of Torajan people’s love affair with death, burials and other stuff I consider related to formaldehyde business such as beautiful megaliths making Toraja land almost in the same league with Stonehenge mystic. In many other places we could have seen Torajan tribe’s creativity as they were running out of natural cave supply used in more ancient history of this nation. So they created the man made caves by carving them into the boulders of various sizes as they were thrown downhill by many volcanoes of Central Sulawesi making this area not only an ideal cemetery but natural fertile land providing for happy life of those still living
But most of the day we simply enjoyed sharing with people in the countryside their everyday activities such as carving and painting panels for their new family granary as well as bathing their family buffalo. By the end of the day we just could not help and kept asking our driver and the guide to stop at the edge of the narrow winding mountain road and enjoyed the views of Torajan lovely mountain countryside.
Voralberský Lech patří mezi nejlepší lyžařská střediska v Rakousku. Nejdražším je zcela určitě. Množství pětihvězdičkových hotelů je na tak malé městečko neobvyklý. Jeden z nich tu před pár lety nechal vybudovat ruský oligarcha Oleg Děripaska. My jsme pro týdenní pobyt vybrali místní legendu Gasthof Post. Na první pohled nic vyjímečného, spíše průměr. Ale určitě není náhoda, že hotel je součástí aliance Relais & Châteaux.
Velmi příjemné uvítání nám připravili majitelé Postu Sandra a Florian Moosbruggerovi. Hotel vlastní v několikáté generaci a Florian je vůdčím duchem hoteliérství v celém regionu. Po tradičním obhlédnutí místní bohaté vinotéky jsme dorazili na pokoj v nové části hotelu, která je v provozu teprve krátkou dobu. Určitě doporučuji ubytování právě v ní. Hlavní budova má už přece jenom něco za sebou.
V Kaiser suite, který je se 114 metry čtverečními vůbec největším apartmá v hotelu, jsme se okamžitě cítili velmi příjemně. Kvalitní dřevo, v celém pokoji vyhřívaná podlaha, koupelna s parní lázní, rozsáhlý obývací pokoj s otevřeným krbem, velkou knihovkou, jídelním stolem, několika útulnými pohovkami, prostorná šatna a ložnice s opravdu kvalitní postelí, k tomu ještě dva balkony a spousta zajímavých detailů. Dlouho jsem nezažil takový pocit příjemnosti a útulnosti. Tomu ale odpovídá cena. Jedna noc se pohybuje od 880 eur v létě až po 2170 eur v lyžařské sezóně. Abych nezapomněl, po úvodním mírném šoku nakonec velmi příjemně působily lovecké trofeje Floriana Moosbruggera a jeho předků, kožešiny, malby s mysliveckými motivy. Prostě Voralbersko, jak má být.
Kromě nové části hotelu je teprve krátce v provozu poměrně rozsáhlá wellness zóna s vyhřívaným venkovním bazénem z nerezu. Z bazénu je parádní výhled na horský masiv na straně jedné a na sjezdovky na straně druhé. Velmi příjemné je to především za tmy, kdy lze sledovat blikající rolby, které na protějším svahu upravují sjezdovky a jinak je všude úplný klid.
V hotelu nebylo příliš mnoho rodin s dětmi. Takže v dětském bazénku s malým tobogánem jsme pobývali vesměs sami.
Post leží uprostřed městečka, jenom kousek od jedné ze stanic lanovky. V půjčovnách s lyžařským vybavení určitě zaujme české menu pro zadávání tělesných parametrů. Přitom my jsme za celý týden pobytu ani jednou neslyšeli češtinu, ba ani nespatřili žádné auto s českou značnou. Lyžování v místní lyžařské aréně je prostě parádní. Zejména poježdění v terénech mimo sjezdovky je radostné a povznášející.
Každý host při odjezdu z hotelu může počítat s umytým a vyčištěným autem, což minimálně potěší.
Courchevel patří mezi nejlepší evropské lyžařské destinace. Město leží v samém srdci střediska Les Trois Vallées, Tří údolí, které dále tvoří pohoří La Tania, Méribel a Mottaret. Dohromady se nabízí až 600 kilometrů vzájemně propojených sjezdovek. Courchevel představuje jednu z největších koncentrací luxusu na jednom místě. Jsou zde zastoupeny snad všechny velké světové značky. Samozřejmostí je také bohaté wellness zázemí a spoustu povyražení. Při ideálních podmínkách si zde dobří lyžaři užijí parádního Prašanu, případně heliskiing. Příznivci chutných jídel mají k dispozici hned několik restaurací pyšnících se michelinskou hvězdou. Výborné jídlo se pochopitelně dostane i podnicích bez hvězd.
Ideální polohu k ubytování nabízí Hotel Le K2, který se nachází nedaleko centra Courchevel 1850. Jeho silnou stránkou je kvatlitní personál. Výborné wellness doplňují bazén a terasa s krásným výhledem na okolní horské masivy. Za návštěvu určitě stojí restaurace Le Kintessence, která drží dvě michelinské hvězdy. Vzhledem k tomu, že nabízí pouhých pět stolů pro celkem dvacet pět míst, je záhodno si udělat včasnou rezervaci. K Hotelu Le K2 náleží také osmička skvěle vybavených a prostorných chaletů. Jak je na dobrých adresách obvyklé, jsou s hotelem propojeny podzemním tunelem. Velmi dobrou alternativu k Le K2 nabízí sesterský hotel Le Kilimandjaro.
Hotel Le Cheval Blanc má každoročně až osmdesátiprocentní návratnost hostů. Cheval Blanc patří mezi devítku francouzských „palace hotelů“. Zjednodušeně řečeno, patří mezi devět nejluxusnějších ubytovacích zařízení v zemi. Velikost je střídmá, nabízí se pouhých 36 suit, nejprostornější čtyřložnicové apartmá zabírá celé 4. patro. Péče o hosty je příkladná. Po lyžovačce jsou k dispozici rozlehlé lázně, následně výborná restaurace, která aspiruje na třetí michelinskou hvězdu.
Další špičkový hotel představuje Les Airelles, který stejně jako Cheval Blanc patří mezi „palace hotely“. Je vhodný především pro rodiny s dětmi. Les Airelles ale nemusí sednout každému. Interiéry až moc připomínají palác ve stylu horské chaty. Jinak je zde myšleno na každý detail.
V Courchevelu se nabízí také několik parádních chaletů. Za zmínku určitě stojí luxusní třípatrová chata Shemshak Lodge, do které se vejde osm dospělých a pět dětí. Tento ski-in ski-out chalet má vlastní malé spa s bazénem, jacuzzi, hammamem, saunou a posilovnou. O poznání větší je Chalet Owens, který pojme až dvanáct dospělých. Na rozdíl od Shemshaku je ideální pro partu přátel, kteří doma zanechají děti a vyrazí si popařit. I zde jsou k dispozici malé lázně. Navíc pak pokoj pro služebnictvo či ochranku.
