Stalo se módou předvánoční sezóny, že zůstaneme v Praze na dva dny v hotelu a užíváme si město z pohledu „sezónních cizinců“ i v tuto exponovanou roční dobu. Někteří by řekli, že z titulu trvalého bydliště za řekou Moravou se nejedná jenom o sezónnost.
Naposledy to byl Buddha-Bar Hotel v Jakubské ulici, rok předtím Mandarin Oriental hotel na Malé Straně.
Bezpochyby, oba uvedené hotely patří k těm, které Vás pojmou rychle do své náruče a pokud nepotřebujete jít z hotelu ven, tak nemusíte. Patří k těm nejhezčím a nejkvalitnějším, které Praha nabízí.
Není jednoduché si mezi uvedenými hotely vybrat, oba jsou velmi komfortní, avšak hodně odlišné. Srovnávat různé světy je složité. Na první pohled historií poznamenaný interiér Mandarinu působí honosněji a prostorněji na chodbách, v pokojích i přilehlém átriu. Buddha je komornější, intimnější. Buddha má atmosféru, Mandarin pro mnohé srozumitelnější, jednodušší styl. Mandarin se může dobře hodit na firemní či jiné společenské akce, dovedu si v něm představit i pěknou svatební hostinu. Atmosféru Buddhy, kromě luxusního orientálního designu interiérů a perfektnímu provedení detailů, dokresluje i vysoce uspokojující a příjemná hudba. Ta na Vás může příjemně padat i z reproduktorů ve stropě. Hudba může být v tlumených tónech jako celé tlumené osvětlení interiéru hotelu, ale může být i velice vášnivá, to záleží na Vás. Audio výbava také nebyla levná a je to v pokoji poznat. V Mandarinu můžete slyšet hudbu i bez reproduktorů, stačí, když se podíváte z okna pokoje do zahrad v átriu.
Pokud si některý z těchto dvou hotelů někdy vyberete, vždy bude Vaše volba skvělá. Přeji Vám podobnou módu sezóny a její načasování nechám na každém z Vás.
Když roky jezdíte na jachtu do Chorvatska, je to jako jezdit na chalupu. Je to blízké, známé, vlastně docela fajn, ale už vás nic moc nepřekvapí. Máte oblíbená místa, ostrovy či restaurace; k novým objevům takové výlety zrovna nevedou. A podobně jezdit každé dva roky na bienále do Benátek se časem stává rutinou – minimálně pokud jde o zážitky z města, které se prakticky nemění. Nápad spojit oboje díky přeplavbě se tak od začátku jevil jako dobrý.
Původní idea přijet do Benátek na lodi přitom byla stará jako stejná scéna z filmu Casino Royal, tedy skoro 10 let. Nicméně teprve letos v červenci, kdy jsme na bienále opět vyrazili, jsme se při pohledu na malebný přístav na ostrově San Giorgio přímo naproti náměstí Sv. Marka opravdu rozhodli. Vyrazili jsme lodí ze Zadaru v posledním říjnovém týdnu.
Příjezd do mariny – ano, přímo do té na San Giorgiu – byl opravdu krásný. Fotky z celé cesty i z Benátek jsou taky hezké. Celý ten plán musí každému suchozemci připadat nesmírně romantický. Na Facebooku nebo Instagramu to vypadá super. Realita přeplaveb je bohužel o něco krušnější.
Především většině posádky bylo po většinu cesty dost zle. Sama bych svoje pocity popsala, jako že mi celý týden nebylo úplně dobře (včetně dvou dnů v Benátkách). S pár většími krizemi. Nicméně protože jsem se nominovala do kuchyně, stejně jsem celou dobu musela normálně fungovat a i ve vlnách vařit nebo aspoň připravovat studené svačiny. (Hlad nebo spíš prázdný žaludek nevolnost zhoršuje). Taky asi kdybych si dost často na palubě nečetla nebo trávila víc času venku, mohlo to být lepší. Na druhou stranu když jedete dva dny v kuse – ať na plachty nebo na motor – velká zábava to vlastně není, takže čtečka mi byla velkou záchranou. Když navíc máte smůlu, že moc nefouká, ale zato jsou fakt velké vlny, je sledování navigace s neustále oddalovanou dobou dojezdu poněkud skličující. V noci pak kromě nepřízně počasí a absence spánku řešíte okolo jedoucí velké lodě a hlavně čas – fakt neubíhá. A vlny. A zimu. A vlny.
Posádku tvořilo 7 chlapů (včetně mého muže) a já. Zatímco kluci se střídali v nepřetržitých hlídkách u kormidla, já jsem měla na starosti jídlo. To nebyla žádná diskriminace, takto jsem to předem sama navrhla, protože moje hrůza z toho, co by mohli vařit jiní, je větší, než hrůza z toho, jak zvládnu s omezeným vybavením vařit pro 8 lidí já. (Navíc to nebylo poprvé). Takové složení posádky ovšem znamená, že loď je čistá maximálně den. Ano, JEDEN DEN. A celý výlet trval cca týden (dva a půl dne včetně nocí ze Zadaru do Benátek, s krátkou zastávkou v Pule, pak dva dny v Benátkách, cesta zpět do Zadaru opět dva dny). Nic pro slabší povahy. Pokud se ale smíříte s tím, že pobyt na plachetnici je jen trochu elegantnější variantou kempování, jedná se o krásný zážitek. Jsme rádi, že jsme to podnikli, a jsme neméně rádi, že to máme za sebou. Na jaře zase pojedeme na chalupu na Kornati. Protože tam si můžeme kdykoli zastavit, kde se nám zlíbí.
Extra tipy na Benátky:
Benátky jsou samozřejmě tak profláklé, že je těžké dávat nějaké tipy, nicméně nějaké bych přece jen měla.
Výhled
Pokud chcete vidět Benátky z výšky, prakticky stejný výhled jako kampanila San Marco, kde jsou ovšem nekonečné fronty turistů, nabízí kampanila San Giorgio Maggiore na stejnojmenném ostrově s marinou. Vaporettem (vodním autobusem) se sem dostanete ze San Marca za 5 minut.
Restaurace
Pozor na turistické pasti – pro Benátky jsou typické cicheti, tzv. benátské tapas, a mořské plody, zjednodušeně vše, co se dá najít/ulovit v laguně (včetně divokých kachen, ze kterých tu dělají výborné ragú). Naopak jakmile jsou v nabídce spaghetti bolognese nebo lasagne, nejedná se o benátskou kuchyni. Skvělé cicheti nebo chobotnici ve čtvrti San Marco si dáte například v baru Cavatappi, poměrně obyčejném bistru s vynikající obsluhou. Příjemné procházky v umělecké čtvrti Dorsoduro zase můžete zakončit obědem či večeří v dražší Enoteca Ai Artisti, kde kromě skvělých těstovin a masa mají i velký výběr vína. Vždy si však dávejte pozor, aby vás hlad nezaskočil v době siesty (cca 15-18.30), kdy mají otevřeno pouze fast foody a turistické podniky.
Bienále současného umění se, jak název napovídá, koná každé dva roky, střídá se však s architektonickým bienále. Pokud je plánujete navštívit, počítejte minimálně s celým dnem, lépe však dvěma. I bez těchto monstr akcí se v Benátkách nudit nebudete, kdykoli například můžete navštívit např. výběr Francoise Pinaulta v Punta della Dogana nebo sbírku Peggy Guggenheim – oboje může být příjemným zpestřením hezkého víkendu.
Na světě není slavnější most než Golden Gate. Impozantní brána do Sanfrancické zátoky byla uvedena do provozu ke konci května 1937, výstavba trvala necelých 53 měsíců. Dle názoru odborníka by dnes šlo maximálně o pár měsíců kratší dobu.
Při letošním měsíčním pobytu v San Francisku a okolí se mi konečně poštěstilo a lehce přes 2700 metrů dlouhý Golden Gate jsem si po ránu parkrát tam a zpátky přeběhl. Byl to opravdu zážitek, který každému doporučuji. Není to sice nejzdravější, ale o to úchvatnější.
Člověk na mostě spatří detaily, které neznají ani místní. Na pár fotografiích jsem se je pokusil zaznamenat.