Ne, nejedná se o příběh z Tolkienova  Hobita, i když zdejší atmosféra je více než pohádková. V lesích, kde je vlhkost tak vysoká, že tu mlha stoupá vzhůru po celý den, kmeny a větve stromů jsou obtěžkány mechy a broméliemi, že už ani není vidět třeba jen kousek původní kůry, tak právě tady najdete malé létající drahokamy. Řeč je samozřejmě o kolibřících. A v okolí Monteverde (v překladu zelená hora) v Kostarice jich žije kolem 30 druhů.

Autobusem se dá do mlžného lesa pohodlně dostat za 4 hodiny. Tedy s velkou nadsázkou pohodlně. Posledních pár kilometrů vede přes rozbitou prašnou silnici. Každý kilometr trvá věčnost. Při zdolávání děr v cestě, kterých je tolik, že se jim už ani nedá vyhnout, se vozidlo houpe ze strany na stranu. Krajina v údolí kvůli zvířenému prachu není vidět. Ten i přes zavřená okna proniká do kabiny a dusí cestující. Kola z nenadání zpomalují a autobus zastavuje. Jak kouř hnědočerveného prachu pomalu usedá k zemi, začínají se v dáli rýsovat siluety lesa.

Turistickou Mekkou celé oblasti je Santa Elena, městečko plně vybavené na nápor turistů. Zdejší organizace je v celku pozoruhodná, protože navzdory naplněné kapacitě hotelů se tu nezdá být přelidněno. To zkrátka proto, že se v brzkých ranních hodinách návštěvníci rozutečou po okolních atrakcích. A k vidění je toho dost. Přímo ve městě je možné navštívit botanickou zahradu pyšnící se místními druhy orchidejí, které snad se svými pokojovými příbuznými sdílí jen název. Místní endemity dorůstají jen malých rozměrů a jejich květy jsou často fádní a nenápadné.

To, co k branám St. Eleny ale táhne naprostou většinu návštěvníků, je jedinečný ekosystém horských mlžných lesů. Kostarická příroda se těší abnormální bohatosti na všech úrovních, jak na ekosystémové, tak i na úrovni druhové. Za co vděčí poloze blízko rovníků, která dodává teplé a vlhké klima; rozdílným vlhkostním poměrům přicházejícím od obou pobřeží, ale hlavně pásu pohoří, táhnoucímu se od severu k jihu. Centrální horstvo nejen že se podílí na vzniku výškového gradientu a tím ještě umocňuje různorodost prostředí, ale dává navíc i možnost úniku od tropických veder v nížinách.

Jakožto základna pro americké vědce, Kostarika disponuje hlubokými znalostmi o své přírodě a ochotou předat je dál všem návštěvníkům. Jakmile ale necháte ruch informačního centra za zády, pohltí vás zelená džungle. Při sebemenším pohybu je kůže obsypaná krůpějí potu a po chvíli výšlapu se už z trička dá ždímat. Vlhkost je tak vysoká, že máte pocit, jako by kolem vás někdo konstantně rosil květiny. Tady se rodí oblaka. Obyvatelé pralesa o své přítomnosti dávají bez ustání vědět. Monotónní řev cikád jen občas přeruší ptačí melodie. V kontrastu zelených listů a bílých oblak ale netrénované oko nevidí ani živáčka. Čas od času se přes horské hřebeny přenese hluboký hrdelní řev. To jen tlupa příhodně pojmenovaných vřešťanů dává vědět, kdo je tu doma.

Opravdovým skvostem kostarických houštin jsou jen několik centimetrů velcí, pestře zbarvení kolibříci. Jejich peří pod určitým úhlem odráží duhové barvy, a tak jsou právem nazývaní létajícími klenoty. Potkat je v lese je často jen otázkou velké náhody. Pokud ale přece jen máte to štěstí, samotné pozorování je celkem snadné. Kolibříci jsou velmi teritoriální a ostych nepatří k jejich vlastnostem. Často zuby nehty brání oblíbený keř před případnými loupežníky a ptačí vetřelce s nasazením života odhání. K odpočinku si pak volí stále stejné větve.

Pokud by vám ale pátrání v pralese přišlo jako velká sázka do loterie, můžete kolibříky snadno pozorovat u krmítek, kde opeřenci hodují na nektaru z vody a cukru. Na krmítkách si nejde nevšimnout vysoké konkurence mezi ptačími čmeláky. Při pronásledování prosviští vzduchem takovou rychlostí, že zaznamenáte jen rozmazané zelené šmouhy. Sotva je jeden vetřelec odehnán, už zpoza rohu přilétá další. Pozorování na krmítku je velmi snadné, setkání z divoké přírody se ale zdaleka nemůže rovnat.