Při plánování letošní dvoutýdenní cesty na sever Norska a Finska jsme se s manželkou rozhodli pro variantu, která odpovídá následujícím kritériím: navštívit místa, která jsou na okraji zájmu cestovatelů, a vydat se na cestu v době nástupu zimy a tedy minima turistů. Následující řádky nejsou věnovány popisu ubytovacích zařízení a servisu, ale ojedinělým zážitkům.
Celá oblast Finnsmarky a severního Laponska v oblasti Ivala je charakteristická rozlehlostí, nízkou koncentrací osídlení (vyjma pobřeží) a tím pádem i velmi omezeným rozsahem služeb. Tato skutečnost se ještě více umocňuje po sezóně, kdy mnohá ubytovací zařízení a služby pro cestovatele jsou de facto zavřeny. S tímto musíte počítat při přípravě vybavení a harmonogramu trasy. V opačném případě budete pouze přejíždět desítky (možná stovky) kilometrů od ubytování k ubytování. Při plánování treků je třeba mít na zřeteli, že mapy nejsou příliš dostupné a žádná z nich neobsahuje kompletní topografické zaznačení všeho, co je pro orientaci v terénu potřeba. Proto je nejlepší využít server ut.no, kde jsou zaznačeny téměř všechny turistické trasy v Norsku a to jak oficiální, tak od nadšenců.
V první části našeho pobytu jsme se vydali z Kirkenes (nejvýchodnějšího norského přístavu s významným hnědouhelným dolem a též místa, kde kvete prostituce díky téměř zanedbatelné vzdálenosti od Ruska) na trojmezí zemí Norska, Finska a Ruska. Procestovali jsme v Norsku již mnohé kouty, ale tento je ten nejvíce divoký a netknutý. Jedná se o národní park Pasvik, který je obklopen Ruskem a Finskem a cesta do Kirkenes trvá dobré tři hodiny jízdy autem po zpevněné a nezpevněné cestě s výmoly. Při pozorování hraniční řeky s mezi Ruskem a Norskem jsme byli po krátké chvíli zastaveni norským policistou s upozorněním, že se nemáme přibližovat hranici, aby nedošlo zbytečně k incidentu s ruskou stranou. Toto doporučení nám dají též norští vojáci v pravidelných intervalech střežící hranici na cestě ke zmíněnému trojmezí. To je samo o sobě zajímavým místem – jedná se o jediné místo, kde lze tak blízko vidět střet západního světa s tím východním. Finsko má vytvořené 4 km široké pásmo, do kterého lze vstoupit pouze na základě povolení. Opět jsme upozorněni na fakt, že se nemáme přibližovat k ruskému území, neboť celá oblast je monitorována.
Ve druhé části naší cesty se přesouváme do Finska do národního parku Lemmenjoki, ve kterém využíváme chat určených pro cestovatele. Na třídenním treku opět potkáváme celkem 6 osob – lovce, který nás upozorňuje na zhoršení počasí a zlatokopy stahující se na zimu z „hor“. Dále zažíváme silnou polární záři, a to za úplňku, což vytváří opravdu nezaměnitelný pohled na noční krajinu. Druhý den jsme byli skutečně nuceni podniknout návrat za intenzivního celodenního sněžení.
Tento fakt nám výrazně ztížil další vývoj cesty. Jelikož sníh pokryl všechny orientační body na stezkách ve Finnsmarce, byli jsme nuceni naši cestu vést metodou pokus – omyl. I přes několik vytipovaných výletů jsme nebyli příliš úspěšní v rozeznávání cesty a nemáme lyže nebo sněžnice (nepředpokládali jsme potřebu tohoto vybavení na počátku října). Po dvou zoufalých pokusech o nástup na stezku v blízkosti Karasjoku jsme se rozhodli pro přesun k Nordkappu. Ačkoli jsme tak původně nechtěli učinit, rozhodnutí jsme rozhodně nelitovali. Podařilo se nám zastihnout polární záři přímo na liduprázdném Nordkappu, který byl k tomu ještě pokryt sněhovou pokrývkou. Nordkapp leží na ostrově Magerøya, který s pevninskou Evropou spojuje 6,9 km dlouhý podmořský tunel, dosahující hloubky až 212 m pod hladinou moře.
Jelikož se pravidelně vydáváme do Norska nebo Švédska v zimě na běžky či sněžnice, cesta byla pro nás vítanou ochutnávkou zimy. Cestu lze jedině doporučit těm, kterým nevadí občasné nepohodlí, které je ale vykoupené prvotřídními přírodními úkazy a možností procestovat část Norska, která je vším jen ne tím klasickým Norskem.
