S přáteli rádi podnikáme výlety na zajímavé akce. Vzhledem k tomu, že každý z nás je amatérský fotbalista, preferujeme zajímavé zápasy. Občas je to velké zklamání. Nemám na mysli špatnou hru, ale hlavně NE atmosféru. Určitě největším zážitkem pro nás bylo slavné derby odvěkých rivalů ze skotské Glasgowa, tedy Celtic vs. Rangers.
Vždy, když má jedno město dva podobně velké kluby s tradicí z druhé poloviny devatenáctého století, vzbuzuje to vášeň a rivalitu. Rivalita může být odvozena od městských obvodů nebo přímo na obyvatele. Ten fandí jednomu a ten zase druhému, jeden získá titul, druhý ne. Když se, ale k téhle rivalitě přidá náboženství, tak to teprve věští pořádnou melu, která může stát i život.
Rangers a Celtic jsou podobně staré a podobně úspěšné kluby, říká se jim staré firmy. Oba patří mezi nejstarší kluby na světě. Zásadní rozdíl je v tom, že protestantský Rangers se cítí být součástí Británie a katolický Celtic by raději na královně a Londýnu nezávislé Skotsko. Velké zahanbení fanoušků Rangers přišlo před 3 lety, kdy byl klub pro předlužení degradován až do 4. amatérské skotské ligy. Skoro tři roky trvalo, než se mohl tradiční rivalové postavit v souboji o vládce města.
Po letech první derby proběhlo letos v únoru. Šlo o semifinále skotského poháru. Byla zvolena neutrální půda národního stadionu s kapacitou přes 55 tisíc diváků (v minulosti se vzájemné zápasy hrávaly i před více než 100 tisíci diváky, na začátku roku 1971 při derby zahynulo 66 lidí).
Vyrazit na tenhle zápas bylo výzvou. Z počátku bez velkého nadšení. Glasgow rozhodně není hezké a pohostinné město, navíc nikdo z nás neměl o velikosti rivality klubů až tak velké povědomí. Letenky do Glasgow jsou v pohodě k sehnání, letěli jsme Praha – Londýn a z Londýna do Glasgowa. Let trval něco přes 3 hodiny.
Když jsme vyrazili z hotelu na zápas, recepční nás upozornil, abychom si vzali taxíka a nemotali se v uličkách před stadionem. A hlavně, abychom nenosili žádné dresy a šály. Trochu nás to znejistělo, ale chtěli jsme zažít atmosféru toho zápasu.
Poblíž hotelu se začali srocovat příznivci Celtic. V doprovodu policie jsme s nimi přišli ke stadionu. To už se začaly objevovat první označení se zákazem vstupu všem, kdo fandí Rangers. Davy zelených zpívají chorály a ve velkém do sebe lijí pivo. Najednou nás zastavila policejní hlídka a tvrdě nám domlouvala. Někteří z nás měli zimní bundu v modré, to je barva Rangers, což se tady nesmí.
Vzhledem k tomu, že jsme měli lístky do sektoru Rangers, přesunuli jsme se taxíkem mezi modré. Když už jsme tam byli, pořídili jsme modré šály, abychom plnohodnotně patřili alespoň do jednoho tábora. Něktreří z nás zakoupili oranžové šály Rangers, až později jsme se dozvěděli, že jde o barvu tvrdého jádra klubu, nikoli běžných příznivců.
Po pár krocích ulicí s davem modrých si naší oranžové všiml fanoušek se stejnou šálou a pozval nás do baru na předzápasové pivo. Rázem jsme se ocitli v narvané putyce plné bojovně naladěných Skotů. Byl to zážitek jako z amerického filmu. Společně jsme odešli na stadion, který byl zaplněn. Každý z táborů měl přesně polovinu – 27 tisíc zelených a 27 tisíc modrých plus oranžových.
Rangers prohráli 2:0, ale jako klub hrající druhou skotskou ligu se určitě neměli za co stydět. Více než vzpomínka ze samotné hry v nás zůstal nepopsatelný zážitek ohlušujícího burácení obou táborů fanoušků, kteří vytvořili z naprosto nezajímavého města zajímavý tip na výlet.
Těším se, až se za dva, tři roky Rangers zvonu postaví na nohy a ke skvélé atmosféře se třeba přidá i super zápas.
