Pákistán je zemí s bohatou minulostí i slibnou budoucností. Bůh ji dal do vínku pouště, řeky i hory. To poslední v takovém rozsahu, že vrcholů nad 7 tisíc metrů má 108 a vrcholy kolem 4 až 5 tisíc metrů spočítány nejsou.
Stávající letiště v Islamabádu pojmenované po Benazir Bhutto má být zaslouženě po roce 2016 nahrazeno letištěm novým. Džunglí aut, autobusů, motorek a kol můžete z letiště zamířit rovnou k tomu co z dálky připomíná spíše Mys Canaveral či Bajkonur. Ve skutečnosti je to druhý nejvěší Mosque v Pákistánu a je pojmenován po jeho investorovi, saudsko-arabském králi Shah Faisalovi. Kromě úžasu nad stavebně i architektonicky zajímavými prvky necháte odpočinout svým nohám od bot, protože jinak vás do areálu Mosque nepustí.
V Rawalpindi, ve 14 km vzdálené třetí největší aglomeraci Pákistánu, je to jedno obrovské hemžení kol, rikší, aut a lidí. V obchodech se šperky a výrobky ze zlata na Murree Road (https://www.youtube.com/watch?v=15kLaY8_RpY) však usednete v klidu a pohodlí a během pití zřejmě lahodného čaje z nádherných čajových souprav vám budou obchodníci do nekonečna nabízet nádherné klenoty. Já jsem spěchal a odbyl jsem to plechovkou se studenou coca-colou. Manželka si myslela, že jsem ji dovezl kočičí zlato, zlatník zase říkal, že tak kvalitní zlato ještě nikdy neviděl. Chtěl jsem něco koupit i sobě a tak jsme zamířili s pakistánským kolegou do knihkupectví. Odnášel jsem si nádhernou barevnou knihu o Pakistánu s obrázky na křídovém papíře. Byl jsem ale několikanásobně upozorněn, že knihu musím doma položit na vzácnější a vyvýšené místo. Uvnitř knihz jsou texty z koránu. Doma jsem tak učinil a rodinu proškolil.
Na západ od Islamabádu a Rawalpindi doporučuji navštívit Taxilu. Docestoval tam 326 let před našim letopočtem i Alexandr Veliký. Městečko je zajímavé tím o čem všem vykopávky vypovídají. Vrstva zeminy za vrstvou a odhalené pozůstatky jsou čtivé jak kniha.
V předhůři Kašmíru jsem navštívil horské výletní městečko Murree vzdálené asi 60 km na severovýchod od Islamabádu. Je ve výšce 2,300 m.n.m. a připadalo mi tak trochu evropské, možná okolními kopečky, skladbou obchodů a množstvím turistů. Neevropsky jsem tam však poprvé smlouval. Jinak to skoro ani nešlo. Dodnes mám výčitky svědomí, že ručně tkaný koberec, měsíční práci zručné umělkyně z nedaleké vesnice jsem usmlouval ze 60-ti dolarů na 40. Spokojenost tehdy byla na obou stranách. Dnes bych dal za stejný koberec mnohem vice. Roky na něj koukám a vždy na něm najdu něco nového. V Islamabádu jsem usmlouval i nádhernou sošku Budhy. Začali jsme na 370 dolarech a skončili na 200 plus nerezová průpiska. Prodávající skomíral, že celá jeho celá rodina bude o hladu, ale po hodinovém souboji mi sošku donesl až na pokoj v hotelu.
Centrálním Panjubem protéká řeka Indus. Je mohutná a jsou na ní vystavěné různé přehrady. Mě na řece Indus nejvíce zaujalo městečko Kalabagh s nezapomenutelným starým železničním mostem, dům ve kterém bydlel Nawab of Kalabagh a chlapec na ulici, který prodával 3 bonbóny.
Most je ojedinělý svou konstrukcí i rozpětím. Byl postavem v letech 1929 – 1931. Hledal jsem na kolejnicích značku výrobce, ale nebyl jsem úspěšný. Samozřejmě, chtěl jsem najít značku Třineckých železáren. Ve dvacátých letech 20. století patřily Třinecké železárny k nejmodernějším hutním závodům ve střední Evropě a z tohoto období pochází také ochranná známka „tři kladiva v kruhu“, kterou jsem nenašel.
Nawab of Kalabagh byl v Pakistánu prominentní feudál a vládce okresu Mianwali v severozápadním Panjabu. Jeho dům na břehu řeky Indus v blízkosti železničního mostu dnes obývají následníci (zemřel v roce 1966) a před vchodem stojí chlapi se samopaly. Služebnictvo nás pohostilo čajem a sušenkami, na stěnách visí fotografie se světovými celebritami a obyvatelé domu se chlubí vydělání na prestižních školách v Británii. Známá je historka, kdy byl na banketu dotázan Jacquelin Kennedy na ovoce, které ona před tím nikdy neviděla. Protože Nawab nebyl jenom majitelem pozemků, ale farmaření rozuměl, poznal, že oním ovocem je guava, načež Jacquelin řekla, že požádá svého muže, aby mu Nawab dělal poradce pro zemědělství.
Po návštěvě domu místního feudála jsme se byli projít městečkem a jeho blízkým okolím. Kalabagh je situován ve velmi zajímavém předhůří. Na pákistánský charakter vesnic a měst jsem si zvykl už několik dní předtím, takže nic nového. Ruční zbraně od revolverů přes samopaly až po kulomety prodávané na každém rohu nebo ruská stíhačka na stojanu kruhového objezdu ve vesnici mě z míry také nevyvedly. Na co však budu při vzpomínce na Pákistán vzpomínat vždy je malý chlapec, zhruba čtyřletý, který měl na chodníku před sebou vystavené tři bonbóny a ty prodával. Dnes vím, že jsem je měl tehdy koupit, tenkrát mě to však v šoku ani nenapadlo.
