Čerstvě vařená káva zalévá svou vůní celou kavárnu. Rustikální nábytek evropského stylu doplněný orientálními soškami a obrázky spolu splývají v dokonalém souladu. Za pultem se připravují čerstvé croissanty a křupavé bagetky obložené salátem a sýrem, jako v každém druhém pařížském bistru. Jakmile se ale ručička hodinek posune na čtvrtou odpolední, poklidná francouzská atmosféra je ta tam. Z dáli se nejprve rozezvučí hluboké tóny gongu. Po chvíli se k nim přidají údery bubnů odkudsi za rohem. Monotónní rytmus se s přibývajícím bubnováním mění v synchronizovaný orchestr. Hladina v kávovém šálku se vlní do rytmu a vibrace prochází celým tělem. Bubnování sílí tak, že už ani není poznat směr, odkud přichází. Rytmy se zkrátka linou odevšad. Po pár minutách je z nenadání po koncertu. Představení však nekončí. Na ulici se začnou objevovat holohlaví mladíci odění do oranžových rouch a každý kamsi pospíchá. Pouliční zmatky vzdáleně připomínají ruch před mraveništěm až do té doby, než se mnichové v stejnokrojích rozutečou do svých klášterů k večerní motlitbě.
Bujná vegetace prorůstající zástavbu a líně tekoucí vody Mekongu dávají z vrcholku hory Phousi, jejíž svahy město pokrývá, dojem, jako byste byli někde na poklidném venkově. Luang Prabang se věru nepodobá žádnému jinému městu v Jihovýchodní Asii. Prvky francouzské kultury, které se do Laosu dostaly v období kolonializmu, se natolik propojily s místním buddhismem, že vytváří nezaměnitelnou atmosféru. Francouzské kavárny dávají možnost odpočinku všem, kterým se zastesklo po evropském standardu. Luxusní butiky nabízející zboží vyrobené z asijského hedvábí kontrastují s ruchem typickým pro asijské ulice. Dominantou města je královský palác, který ale od vpádu komunistů zeje prázdnotou. Buddhistické chrámy jsou rozeseté na každém rohu, jak se sluší a patří pro správnou metropoli. Tou Luang Prabang býval až do dob, kdy ze strachu před barmskou invazí Laosané prohlásili hlavním městem Vientiane.
I každodenní rytmus je zde neobvyklý. Dlouho před svítáním místní připravují rýži a zákusky, které se nabízí mnichům. S příchodem dne se pak všichni obyvatelé města soustředí podél silnic. Klečící na koberečcích, bosky a nejlépe zahaleni v bílý šál vyčkávají na průvod. Oranžová roucha jsou vidět už zdáli. Mnich za mnichem přechází od jednoho věřícího ke druhému a mlčky přijímají dary. Nikdo nevydá ani hlásku. Jakmile je nádoba plná, žádný z mnichů neváhá zpětně vrátit obětinu některému z místních obyvatel. Celé procesí trvá několik desítek minut. Poté, co se všichni rozprchnou za povinnostmi všedních dnů, se už i zahraniční návštěvníci pomalu začínají probouzet k životu nic netušíc o tom, jaký mají za sebou zdejší obyvatelé rituál. Kolem desáté hodiny jsou už všechny kavárny plné a začnou převládat západní zvyky. Ne však na dlouho. S úderem prvního gongu se opět vrací k moci Asie. Po skončení večerní motlitby se život soustředí na pouliční trhy, kvůli kterým se uzavře i hlavní tepna města. Na asfalt se položí igelit a vzniknou jednoduché stánky. Zanedlouho ani nikoho nenapadne, že by tudy proudila auta či motorky.
